Galavečer SK Sigma Olomouc, který se konal v sobotu 19. ledna v hotelu NH Collection Olomouc Congress, byl nejen setkáním spousty našich bývalých hráčů, ale při pohledu na ně, spouštěčem vzpomínek. Už na dopoledním přípravém utkání proti Ružomberoku se byl podívat Karel Rada. Kdo však přijel do Olomouce zřejmě úplně první, byl miláček tribun z let 1987–94 s dynamitem v levé noze a kapitán Sigmy, Honza Maroši.

"Ano, přijel jsem den předem. Chtěl jsem si to opravdu užít, povykládat si se známýma, strašně moc jsem se na to těšil, ať už přímo na ten večer, nebo na procházku po městě. Prostě zavzpomínat v pohodě na ty krásny roky v Olomouci."

Honza Maroši byl dokonce první, který viděl už v pátek večer výstavu ke 100. výročí založení klubu.

"To asi bude pravda. Ještě se to dodělávalo a prošli jsme si to s manželkou od úplné historie, až po současnost. Samozřejmě mě nejvíc upoutalo to pohárové období, které tam bylo krásně znázorněné, dresy, fotky trenérů a kluků se kterýma jsem hrával, takže už ten večer předem mě to nadchlo a vlastně navnadilo na sobotní galavečer. Dokonce jsem tam našel fotografie, které jsem z těch pohárových dob nikdy neviděl, a opravdu to bylo moc hezky. Ty dresy, vlaječky, kopačky, prostě oživení vzpomínek. Už ten večer předem to mělo tu atmosféru." 

Na fotografiích je i jedna týmová z roku 1992. Z hráčů, kteří na galavečer přišli, by se dala poskládat více než jedenáctka.

"Snažil jsem se se všema potkat, ať s lidmi z klubu, s hráči, ať už mojí generace, nebo i s těmi staršími, s každým prohodit pár slov a zavzpomínat. Ale tak jak řekl Radim Kučera, tahle akce měla začít v pátek a skončit v neděli."

V jaké chvíli ti nejvíc zasvítily oči?

"Samozřejmě v tom úvodu, kdy jsme viděli ty pohárové zápasy. To bylo nádherné. Pořád si říkám, že si doma udělám čas a mrknu na utkání s Realem, Juventusem a Hamburkem. Tam proběhly ty sestřihy a najednou i husí kůže byla, prostě nádherné vzpomínky."

A tvé setkání večera?

"Ani nemůžu říct s kým. Protože to bylo tolik lidí a každý si chtěl se všemi povykládat a já jsem rád, že jsem si mohl říct pár slov nejen o sportovních věcech, ale i o soukromí jsme si pokecali, prostě spousta lidí, které jsem nejen rád viděl a těšil se na ně, ale i chvilku s nimi promluvil. Bylo vidět i na těch lidech, jak moc se na večer těšili. Nejde říct, že tam bylo nějaké top setkání, to ne. Opravdu jsem se potkal se všemi moc rád."

Drtivá většina pánů měla svůj doprovod a prý se povídalo ještě u snídaně.

"Já jsem byl rád, že jsem ještě snídani stihnul (smích). Dlouho jsme povídali s Lubošem Přibylem, Romanem Pivarníkem a klukama, takže jsem byl rád, že mi tu snídani ještě před polednem dali. Možná někteří odjeli dřív domů, a tak mě ta společná snídaně unikla a určitě to bylo moc fajn i pro manželky po té dlouhé době a měly si o čem povykládat. Za mě i tohle bylo fajn a opravdu dva dny by byly málo."

S tou spoustou hráčů v řadách hostů se téměř nedalo potkat, ale snad je jen zahlédnout. Například s Jirkou Hajským, Radkem Onderkou, Tomášem Čapkou, Vláďou Bubeníkem, Zdeňkem Čížkem a spoustou dalších.

"Opravdu bylo vidět, jak se všichni na ten večer těšili. Vzpomínalo se na ty radostné chvíle a moc rád jsem tam viděl nejen hráče, ale i lidi z klubu. Já jsem moc rád, že jsem byl součástí toho krásného období, kdy se hrály poháry, ale můžu říct, že i na ta ligová utkání rád vzpomínám. Utíká to a vrátil bych to hned, protože když jsem se díval na ty ukázky v ten večer, ale pak i doma, tak se vrátíš do té doby, co jsme s klukama prožili, to byla tenkrát výjimečná parta, a to se málo kdy sejde. A to musí. Tak je to i ve škole. Všichni za jeden provaz. Učitelky, kuchařky, uklízečky. Všichni jsou toho součástí a každý má podíl na tom, že se daří. Já byl jen součást a mám pocit, že to tenkrát všichni tak cítili. Nikdo se nad nikoho nepovyšoval, my jsme byli jedna velká rodina a od toho se odvíjí potom ty výsledky. Tenkrát byly v Olomouci vytvořené podmínky, abychom se věnovali jen fotbalu, každý dělal to svoje pro ten úspěch týmu a pomáhal tomu hodně i koncern Sigma, prostě jedno s druhým do sebe zapadalo." 

Potkali jste se na Galavečeru s trenérem Brücknerem?

"Ano, potkali jsme se během toho večera dvakrát, a i s Johnem Uličným jsme chvilku povykládali, takže to bylo moc fajn. Člověku se vrátí čas. Já měl přijít do Olomouce už o dva roky dřív, než v roce 1987. Hrál jsem v Králově Poli v sedmnácti letech za muže a byla tam vynikající parta. Dobří kluci, zkušení. Hráli jsme třetí ligu, ale já tam získal strašně moc zkušeností. Jezdil se na mě dívat John Uličný s Bolóšem Zemanem a říkal mi potom. Honzo, já tě sledoval snad desetkrát, jednou jsi hrál výborně, podruhy strašně, pak zase výborně (smích). S trenérem Brücknerem jsem přišel poprvé do kontaktu v reprezentaci do 21 let. Potkal jsem se s ním v Českých Budějovicích ve výtahu, kde jsme hráli jako jednadvacítka s Řeckem. Ptal se mě, kolik vážím a já odpověděl tuším 78, nebo 80 a on jen prohodil, tak to si u mě nezahraješ. Do Olomouce jsem přišel za trenéra Dunaje. To se měnila ta generace, kdy snad osm hráčů odešlo a osm přišlo a já to sledoval, jestli se Sigma tenkrát zachrání, nebo ne. Zbrojovka tenkrát hrála druhou ligu a nebyly tam moc dobré vztahy v té době. Já jsem měl před příchodem do Olomouce podmínku, abych měl individuální studijní plán a mohl dokončit školu, kde jsem měl už tři roky za sebou. To se všechno povedlo, a když jsme hráli ten náš první pohárový zápas s Bangorem, tak jsem zrovna promoval, a to mi trenér Brückner říkal, Jendo, moc se tam nezdržuj, ať jsi v jednu na stadionu. Takže to byl takový krásný výjimečný den. Nejen promoce, ale taky postup do dalšího kola se Sigmou." 

Na výstavě jsme se snažili popsat pohárové dresy soupeře i jmény jejich držitelů. Tenkrát se moc jmenovky nenosily, a tak se musely sledovat sestřihy, nebo zápasy, aby byla jistota, kdo daný dres nosil. Takže máme vypůjčený dres Bangoru od Radka Šindeláře a při koukání na váš první výjezd ven, kdy on dal dvě branky a na třetí nádherně nahrál Milanu Kerbrovi, ta spousta dalších šancí...

"Tam to byly takové ty starší tribunky, typicky ostrovní stadionek, ale narvaný lidmi. Byl to náš první výjezd do fotbalové Evropy, takže jsme byli všichni v očekávání. Pak přišlo Torpedo Moskva a Hamburk."

Torpedo Moskva - v tom domácím zápase jsi dával na 2:0. Vybavuješ si ten gól?

"Určitě. Tam jsem měl nejdříve nepřímý kop z levé strany a Radek Šindelář dal gól hlavou. Pak mi nahrál snad minutu před koncem Pavel Hapal a já dal na 2:0. U nich jsme tu remízu uhráli. To se nezapomíná. Přesně vidím jak ten gól, tak i tu nahrávku Šindymu."

Gól Juventusu přímo z rohu. To bylo chtěné?

"Ano, ale začnu jinak. Pamatuješ si, jak byla ta kopačka za Gól měsíce? Já byl za tu branku vyhlášený, ale nikdy jsem ji nedostal. Nikdy jsem se po tom nepídil a nikam nevolal. To ne. A teď po pětadvaceti letech, mi jeden novinář z Brna, Ondra Tomek říká, že jeho kamarád má tu kopačku doma a že se tenkrát asi vyrobily dvě. Já říkám, že žádnou nemám a tak on ji vzal od něj, který vůbec nevěděl, jak se k ní dostal. Pak jsme hráli Bolkova jedenáctka proti Kabátům sranda mač a tam mi ji slavnostně u toho předali. Trvalo to čtvrt století, ale tu kopačku za Gól měsíce proti Juventusu jsem dostal. Ale nejkrásnější gól co si tak vybavuju a bavili jsme se o tom i s Vaškem Plným, tak byl v roce 1988 s Trnavou. Roh, odražený balon a křižnou střelou do vzdálenější šibenice, to byl asi můj nejhezčí gól, co jsem dal. Bohužel to byl poslední gól, který viděl můj táta.

A ten Juventus, to bylo trošku smolné utkání. Dostali jsme brzo gól, pak druhý, sice pěkné, ale taky asi trochu smolné góly. Tam už to proti nim bylo doznívání, vrchol takové té dvouletky, kdy už někteří kluci odešli. Ale ty dva roky byly nádherné. No a ten gól určitě nebyla náhoda. Dával jsem to na první tyč, trénovalo se to s trenérem Brücknerem, nácviky standardek každý týden na hodiny. Bylo to na první a každý měl svůj úkol kam nabíhat. Neříkám, že to tak mělo být, byla tam možnost, že by to někdo tečoval, ale bylo to cíleně točené do brány na první tyč. Když se dívám na ty zápasy a zpomalím si to, tak je tam nádherně vidět, jak tam někdo nabíhá a stahuje protihráče z prostoru, ten pohyb tam byl u všech ve vápně natrénovaný a dali jsme z toho spoustu branek. Ještě než se jelo do Hamburku, tak jsme hráli na Slavii a tam nám to padlo dvakrát taky ze standardek a vyhrálo se 2:0. Jednu dal Pavel Hapal a druhou já. Brückner byl tenkrát v nemocnici. Když jsme se vrátili tenkrát večer ze Slavie do Olomouce, tak on utekl z nemocnice a byl na stadionu. Já už klukům po cestě říkal, ať se vsadí, že tam bude. Říkal nám, ať jsme opatrní a já to měl pohlídat. Byl jsem tenkrát kapitán a můžu říct zcela upřímně, že nikdo si tenkrát nedovolil, že by to po té Slavii přehnal. Neříkám, že se nikdy nezašlo, ale tenkrát byl tak obrovský hlad po tom úspěchu, že jsme to krotili. Když se šlo, tak šli všichni a parta se udržovala."

Je možné, že tenkrát byla větší touha něco dokázat?

"Možná že ano. Po sportovní stránce, v životě něco dokázat a zároveň si udržovat tu partu a vzájemnou úctu vůči sobě a to nejen vůči sobě, ale i vlastně vůči všem spoluhráčům a všem lidem kolem sebe. Cítil jsem to tak. Samozřejmě stalo se, že jsme se i pohádali, ale to je přece normální. Byla tam prostě ta vzájemná úcta a respekt vůči všem a všichni jsme si uvědomovali, že bez těch lidí okolo nás by to taky nešlo. Tráva posekaná akorát, dresy vyprané, prostě jedno s druhým. Všechno si spolu sedlo a táhli jsme za jeden provaz." 

Co Honza Maroši v současnosti? Změnilo se něco za těch deset let, kdy jsme naposledy dělali rozhovor do naší rubriky "Hrával jsem za Sigmu"?

"Nic se nezměnilo. Stále jsem ředitelem na základní škole v Brně na Janouškové, jsem předseda městského fotbalového svazu, užívám si samozřejmě i toho soukromého života a je vše jak má být. Dcera před třemi lety vystudovala veterinu a teď v červnu se bude vdávat. Takže mě čekají radostné chvíle, bude mít třicet, svatbu, mám se na co těšit a z rodinky mám velkou radost. A kéž by byl fotbalový následovník." (smích)

Co ty a fotbal aktivně?

"Padesátka a konec. Jak měl Petr Švancara rozlučku, tak jsem si ji udělal taky přímo s ním a bylo to před tolika lidmi nádherné. Bylo toho dost. Já si myslím, že jsem si té fotbalové kariéry užil dost od pěti do padesátky. Samozřejmě fotbal sleduju, ale aktivně už stačilo."

Sigma letos slaví 100 let, co bys jí popřál?

"Jelikož je to moje srdeční záležitost, tak jí samozřejmě přeju jen to nejlepší do dalších let, ať se jí daří v lize, ať vychovává pořád ty vynikající mlady fotbalisty a ať fanoušci mají z fotbalu radost, jako v těch našich dobách. Moc rád na ně vzpomínám, stejně jako budu vzpomínat na ten večer teď v Olomouci. Občas jedu do Olomouce, ale ještě nikdy nebyl čas strávit tady dva a půl dne, kdy jsem si to prostě hrozně fajn užil."

JAN MAROŠI (*1965). V lize za SK Sigma Olomouc odehrál 198 utkání, ve kterých dal 52 branek. Celkem v lize nastoupil v 365 zápasech a vstřelil 67 branek.

    -87: KPS Brno
87-88: Olomouc 30- 5
88-89: Olomouc 29- 7
89-90: Olomouc 29- 9
90-91: Olomouc 29- 9
91-92: Olomouc 30- 9
92-93: Olomouc 27- 8
93-94: Olomouc 24- 5
94-95: Brno 26- 3
95-96: Brno 27- 2
96-97: Brno 27- 4
97-98: Brno 27- 1
98-99: Brno 26- 1
99-00: Brno 29- 4
00-01: Brno 5- 0