Životní příběh Florenta Poulola vtáhne každého fotbalového fanouška. S fotbalem začal na ulici na karibském ostrově Martinik, který si mnoho lidí spojí spíše s vysněnou dovolenou než s fotbalem. Pro místní děti život na Martiniku dovolenou zrovna není. „Brzy musí začít pracovat,“ říká Florent Poulolo. Při otázce, co by dělal, kdyby se díky fotbalu nedostal do Francie, překvapí. „Chtěl bych pracovat ve zdravotnictví,“ odpoví. Na to ovšem nedošlo, jelikož se Florent z místního výběru dostal v 15 letech do Francie. Úzká spojitost Martiniku s Francií je přirozená, jelikož Martinik je zámořským departmantem Francie.

První jeho kroky vedly do proslulé akademie Clairefontaine, ze které vzešla nejedna z hvězd světového fotbalu. Například Thierry Henry. Co dalšího mají tito dva společného? Máma ofenzivní legendy pochází, stejně jako Florent, z Martiniku. Přes francouzské kluby Drancy, Arles-Avignon a Ales se Florent Poulolo dostal až na předměstí Madridu. Vyhlédlo si jej Getafe, účastník španělské La Ligy. „Z amatérského fotbalu jsem se najednou ocitl ve špičkovém klubu,“ zavzpomínal a dodal. „Byla to pro mě velká škola,“ řekl o dvou letech strávených ve Španělsku. Už během působení v Getafe ovšem věděl o zájmu Sigmy Olomouc. Na její nabídku následně kývnul. Jak je zatím skromný sympaťák v Olomouci spokojený po životní i fotbalové stránce? Více se dozvíte v rozhovoru, s jehož překladem nám pomáhal David Rozehnal s manželkou Petrou.

Narodil ses na karibském ostrově Martinik. Tam jsi udělal první fotbalové krůčky?

S fotbalem jsem začal v 5 letech na ulici. Potom jsem hrál za jeden z místních klubů. Zároveň jsem se dostal do výběru Martiniku. V 15 letech jsem se přesunul do Francie, kde jsem nastoupil do fotbalové akademie Clairefontaine v Paříži.

Fotbal je na Martiniku sportem číslo jedna, nebo má místní mládež jiné aktivity?

Mezi dětmi jsou oblíbené vodní sporty. Na Martiniku se fotbalem nedá uživit. Když jsi dobrý, můžeš se dostat do Francie a zkusit štěstí tam. Zpravidla se ale děti sportům nemůžou tolik věnovat, jelikož brzy začínají pracovat.

Co bys dělal, kdyby ti nevyšla dráha profesionálního fotbalisty?

Kdybych nehrál fotbal a zůstal na Martiniku, přál bych si uplatnit se ve zdravotnictví. Po práci v nemocnicích je velká poptávka. Zdravotnické obory se dají studovat i na Martiniku, ale lepší by bylo studovat je ve Francii a pak se třeba vrátit domů.

Profesionálním fotbalistou sis přál být odmalička?

Ano. Můj táta hrál fotbal. Od začátku tak bylo jasné, že se dám na fotbal. Oba mí bratři jsou také fotbalisté, ale neměli takové štěstí jako já, a do Francie se nedostali.

Kolik je na Martiniku fotbalových klubů a soutěží?

Na Martiniku je zhruba stovka klubů. Jsou tam tři soutěže. Úroveň první ligy bych přirovnal k druhé české lize.

Jak funguje fotbalová reprezentace Martiniku?

Reprezentace hrává proti ostatním ostrovům. Mládežnické výběry fungují jako akademie. Při fotbale zároveň studuješ. Pokud se ve výběru udržíš, v 15 letech máš šanci odejít hrát do Francie.

Takhle je automaticky nastavené?

Ano, pokud jsi ve výběru Martiniku, jdeš do Clairefontaine, aby si tě všimly kluby ve Francii.

Jak to dále probíhalo ve vyhlášené akademii Clairefontaine?

Ještě před odjezdem do Francie, jsme odehráli s výběrem Martiniku několik zápasů proti ostatním ostrovům z Karibiku. Ve Francii jsme pak nastupovali proti regionálním výběrům. Trvalo to 2 až 3 týdny, během té doby jsme trénovali v Clairefontaine a podstupovali různé testy, například zátěžové testy. Celou tu dobu nás sledovali manažeři francouzských klubů a rozhodovali se, kterému z hráčů nabídnou kontrakt.

Který klub si tě vybral?

Rok jsem působil v dorostenecké kategorii Drancy a poté mě oslovil Arles-Avignon.

Jak těžké bylo vydat se bez rodiny tak daleko od domova?

Bylo to těžké, ale byl jsem nastavený tak, že prakticky nemám na výběr. Pokud jsem chtěl ve fotbale uspět, musel jsem to zvládnout. Na Martiniku mluvíme s jiným dialektem. Když jsem přijel do Francie, kde se mluví trošku jinak, musel jsem si zvyknout i na tohle.

Ve Francii s tebou zůstali i ostatní hráči z Martiniku?

V prvním roce bylo se mnou 9 hráčů z Martiniku, což mi usnadnilo přechod do nové země.

Po čase ses dostal do třetiligového Olympique Ales. Tam na tebe přišli pozorovatelé ze španělského Getafe, kam jsi později zamířil. Jak se to celé událo?

Hrál jsem zápas za Ales. V průběhu zápasu na mě někdo pořád mával z tribuny. Byl to fotbalový agent. Po zápase jsem mu dal telefonní číslo.

Co bylo dál?

Večer mi zavolal. Řekl mi, že se na zápase byli podívat lidi z Getafe a že jsem je zaujal. Takhle vzniknul můj přestup do Španělska.

Vydal ses tedy zase do nové země s jinou kulturou a řečí. Jak bylo pro tentokrát složité zvyknout si na nové prostředí?

Víceméně jsem přecházel z amatérského do profesionálního fotbalu. Nároky byly vyšší. Zpočátku jsem se dokonce zranil, ale postupně jsem si zvykl. Neuměl jsem španělsky, nicméně v týmu bylo pár hráčů, kteří mluvili francouzsky, například Djené a Nyom, ti mi pomohli rychle zapadnout. Program jsme měli stále tak nabitý, že jsem se pořádně nedostal ven.

To musela být velká fotbalová škola.

Souhlasím. Podepsal jsem tam první profesionální kontrakt. Bral jsem to jako výzvu.

Jakou jsi měl v Getafe pozici?

Nejprve jsem byl součástí kádru B-týmu, ale častokrát jsem trénoval s prvním týmem. V druhé sezóně jsem už nastoupil do přípravy prvního týmu.

Co se v tobě odehrávalo, když sis uvědomil, že před krátkou dobou jsi působil v amatérském fotbalu a v ten moment jsi byl před bránou La Ligy a nebyl jsi daleko dostat se třeba do nominace na zápas proti gigantům, jako jsou Real Madrid nebo Barcelona?

Motivovalo mě to pracovat na sobě dál a dál. Když jsem se dostal do Getafe, byla to pro mě satisfakce, zároveň jsem ale věděl, že by nebylo dobré uspokojit se. Ve fotbale se strašně rychle zapomíná, neustále musíš dokazovat, že na to máš.

Olomouc o tebe stála delší dobu. Zvažoval jsi po konci v Getafe i jiné nabídky?

O zájmu Olomouce jsem věděl už v průběhu sezóny. Kvalifikovali jsme se do Evropské ligy, tudíž tým čekala větší porce zápasů a chtěl jsem ještě zabojovat o příležitost. Odehrál jsem jeden zápas. Potom jsem si uvědomil, že nemám takovou šanci, abych pravidelně nastupoval a rozvíjel se dál. Přestože Getafe mělo zájem, abych pokračoval, vnitřně jsem byl přesvědčený, že potřebuji jít do klubu, kde budu pravidelně hrát. Sigmu jsem probíral s Pablem Gonzálezem, doporučil mi ji. Zatím jsem tady strašně moc spokojený.

Byla pro tebe Olomouc velká neznámá, když ses dozvěděl o jejím zájmu, nebo jsi věděl, o který klub se jedná?

Jakmile jsem se dozvěděl o zájmu Sigmy, dohledal jsem si spoustu informací o historii klubu, hráčích nebo stadionu. Věděl jsem, co mě tady čeká.

Po Francii a Španělsku musí být pro tebe Česko velkou změnou po fotbalové i životní stránce.

Ve 23 letech žiji ve třetí zemi mimo mou domovinu. Beru to jako životní zkušenost a dobrodružství. Po sportovní stránce to také vnímám pozitivně. Dostal jsem se do první ligy v České republice. Když tady budu pravidelně hrát, bude to pro moji kariéru jenom dobře.

Líbí se ti zatím u nás, v České republice?

Olomouc je pohodové město. Situace ohledně covidu je složitá, ale po životní stránce jsem tady spokojený.

Narážíš na jazykovou bariéru? Přece jenom v Česku moc lidí francouzsky nemluví.

Jelikož nemluvím anglicky ani česky, je to pro mě složité. Na hřišti si ale s hráči rozumím. Pochytil jsem už několik fotbalových výrazů.

Jak vlastně komunikuješ s trenérem?

(usměje se) Ve španělštině to řeknu Pablovi. Pablo si to přeloží do angličtiny a řekne to asistentovi. Ten to v češtině řekne trenérovi.

To je vcelku zdlouhavý proces. Učíš se už česky?

Hraji na pozici, kde je potřeba hodně komunikovat. Dostal jsem seznam fotbalových výrazů v češtině, které jsem se naučil. Pořád je to fotbal. Fotbal je všude stejný, hráči si mohou rozumět, aniž by mluvili stejnou řečí.

Tým je v tabulce na horních pozicích. Bylo pro tebe snadnější zapadnout do týmu, když je v něm dobrá atmosféra?

Určitě. Necítím se nějak vyčleněný díky jazykové bariéře. V týmu panuje pohoda. Se spoluhráči mám dobrá vztahy.

Víš o tom, že jsi první Francouz, který kdy za Sigmu hrál?

(usmívá se) Ano. Viděl jsem na klubovém Instagramu grafiku.

Působil jsi v Ales, které je nedaleko Marseille. Napadne tě nějaká spojitost mezi Stade Vélodrome a Androvým stadionem?

Nenapadá. Měla by? (směje se)

Severní tribuna Androva stadionu byla postavena po vzoru Stade Vélodrome.

Aha. To jsem nevěděl. Zajímavé!

A znáš Davida Rozehnala? Neviděl jsi ho hrát ve Francii?

Jasně! Jsem fanoušek Paris Saint-Germain, takže ho znám. Hrával například s Pauletou.

Za Sigmu jsi nastoupil jako defenzivní záložník i jako stoper. Který post ti vyhovuje více?

V Getafe se mnou trenér áčka počítal do obrany, v béčku zase do zálohy. Cítím se dobře na obou postech. Díky této zkušenosti z Getafe je mi jedno, kde nastoupím.

V čem vidíš rozdíl mezi pojetím španělského a českého fotbalu?

Česká liga je fyzicky náročnější než španělská. Ve Španělsku se hraje s velkými nároky na technicko-taktickou vyspělost hráčů a týmů. V tom zatím vidím rozdíl.

Vyhovuje ti český způsob hry?

Nemám s ním problém. Ve Španělsku jsem hodně pracoval na technice a taktice. Teď se zaměřím na rozvoj fyzické kondice a to mě také posune dál.

Jaké cíle si se Sigmou dáváš?

Chci se soustředit na každý zápas zvlášť. Je důležité, abych se zlepšoval a více tak pomáhal týmu. Přejeme si vyhrávat a proč nedojít v tabulce co nejvýš?

Máš nějaký sen typu - vrátit se jednou do Francie a hrát tam první ligu třeba za Paříž?

Nemám vyloženě takový cíl. Dávám si postupné cíle, čili zlepšovat se zápas od zápasu, hrávat každý zápas. Abych dosáhl nějakého cíle, musím ujít cestu a na tu se soustředím. Soustředím se na Sigmu.

Viděla tě už tvá rodina z Martiniku hrát za Sigmu?

Už několikrát, dívají se přes internet.

Probíráš tvé zápasy s tátou, který hrával fotbal?

Zápasy rozebírám s tátou i bratry. Jsou mi schopni kriticky říct, co bych měl zlepšit. Pomáhá mi to.

Ligová soutěž se protáhne prakticky až do Vánoc. Předpokládám tedy, že Vánoce budeš muset strávit v Olomouci?

Přesně tak. Vánoce budu trávit tady. Cesta na Martinik je časově náročná a v dnešní době velmi složitá.

V Olomouci žiješ sám?

Nejsem tady sám. Je tady se mnou přítelkyně. Pochází z Brazílie.

Je tady spokojená?

Má se fajn, ale je jí tady trošku zima. (směje se)

Pablo González v prvním rozhovoru po jeho příchodu zmínil, že mu chybí teplo a více slunce. Máš to podobně?

Beru to tak, jak to je. Nemám pocit, že by mi to nějak extra chybělo. Věděl jsem, že jdu do České republiky. Byl jsem na to připravený.