Když jsme přemýšleli, koho pozveme z bývalých ikon našeho klubu k rozhovoru, vzpomněli jsme si na jeden z nejkrásnějších gólů na Andrově stadionu. Padl v utkání Českého poháru do branky k dnešní severní tribuně, v utkání s Uničovem. Za půlkou si potáhl míč stoper Standa Skříček a k úžasu všech vymetl nevídanou dělovkou šibenici. Standa velice rád pozvání přijal a s úsměvem nám povídal o svém působení v dresu Sigmy. Hrával jsem za Sigmu…Stanislav Skříček(*1956). Když se řekne „Hrával jsem za Sigmu“, co vás Stando napadne? Jsem moc rád, že jsem se sem vůbec dostal. Že si mě trenéři Brückner s Máčalou vybrali, že jsem se dostal z Přerova, že ze mě udělali lepšího fotbalistu, než jsem byl…O dost lepšího fotbalistu a že mi dali šanci, které jsem se chytil. Bylo plno lepších fotbalistů, než jsem byl já a nedostali se do ligy a třeba ani do národní ligy. Já jsem to štěstí měl. Měl jsem také štěstí na trenéry. Asi jsem zapadl do koncepce, že jsem byl takový ten tvrdý obránce, hlavu jsem strčil všude… Takže to nebylo jenom o tom štěstí, ale také o té píli a o tom jaký jste byl? Byl jsem obyčejný kluk z Přerova a hrozně jsem si té šance vážil. Že jsem si tu národní ligu a pak taky 1. ligu zahrál, že jsem dal nějaký ten gól a že jsem tady strávil krásné roky. Na to v životě nezapomenu. A ten ligový gól si pamatujete? To bylo tady v utkání se Slávií, brankář vyrazil míč a mě to trefilo do hlavy. To jsme tenkrát tuším vyhráli 3:1. Ale dal jsem taky pěkné branky. Ale dal jste také moc pěkné branky. Tak to ano. Třeba v Českém poháru s Uničovem ta šibenice. To byl krásný gól. Jsou zápasy, na které člověk nezapomene. Jak říkám, jsem rád, že mám na co vzpomínat. Potom, když člověk poskočil a musel odejít dál, to byly taky krásné roky. Hrál jsem v Havířově, kde mě trénoval Jirka Dunaj, a postoupili jsme do druhé ligy, to byly taky prima roky. Vaše fotbalové začátky? Od šesti roků jsem začal hrát za benjamínky Přerovských strojíren. Hráli jsme jenom Hranice, Lipník, Meopta a pak to byla Meochema. Tam jsem prošel přes dorost, muže, až do vojny. Z vojny jsem se vrátil, jako odchovanec, zpět do Přerova. A po půl roce v divizi si mě Máčala vybral a stáhl mě do Sigmy. Tady se mnou dalšího půl roku jenom pracovali, protože i když jsem měl hodně svalové hmoty, tak jsem neuměl přihrát na padesát metrů. Lítalo mi to deset metrů doprava i doleva, levou jsem neuměl vůbec kopat, a tak jsme si vždy po tréninku kopali na šířku. Pak mi dali šanci a chytl jsem se. Takže vycítili co ve Vás je? Porval jsem se o to. Bylo plno jiných fotbalistů, daleko lepších než já, ale nedávali tomu tolik. Já to prostě chtěl zkusit. Jiní třeba svůj talent nějakým způsobem zničili. Měl jsem taky štěstí na spoluhráče. Beneš, Gomola, Uličný, Honza Chladil na halvu, Franta Rak, Honza Tichý, Bača Vybíralů, který mi strašně pomohl na stoperu. Pro něj nebylo problém za mě kdykoliv zaskočit, i když já byl vlastně mladej hráč. Maximálně mi řekl, že mu to někdy vrátím. To byli super fotbalisti. Pak pomalu začali odcházet a přišli noví. Jako Knoflíček, Petržela, Čížek, z Plzně se vrátil Jarda Fiala. Hráli jsme špici národní ligy a pak se nám podařilo postoupit, ale byla smůla, že vzali trenéra, který nás utopil. Jarda Dočkal z nás dělal dostihové koně, když třeba viděl, že na nás po tréninku čekají manželky, tak nám schválně ještě přidal. Ve sněhu jsme kolikrát kroužili do půl sedmé do večera, po oválu co tady byl a pak nám dal hodinu regenerace. Jenže jakápak regenerace, když jsme tu měli jeden bazének. Copak tam se vlezlo 25 fotbalistů? Myslíte, že to od něj bylo naschvál? Ne, ne, takový nebyl. On prostě přišel z Kypru, a měl za vzor anglickou ligu. Ale my jsme nebyli takoví, abychom tam lítali hlavama. Byli jsme v lize nováčci a on chtěl po nás styl, který jsme v životě nehráli. Taky potom, když odešel a vrátil se Karel Brückner, tak ten říkal, že s námi kondici vůbec nemusí dělat. S ním jsme trénovali techniku a cvičili standardky. Když dal píšťalku do pusy, vždycky se smál, protože my už stáli dávno v pozoru v lajně a čekali, že budeme běhat. Ještě si pamatuju, jak si udělali Chladil s Uličným srandu. Dočkal prý řekl, že kdo vydrží zimní soustředění, tak dostane přidáno na kalorném 300 korun. Udělalo nás to celkem sedm. Poslední tři kilometry, co jsme běželi, tak si z toho tito dva udělali srandu a „John“ Honzovi stříkl kolem pusy pěnu na holení a ten dělal, že má záchvat. Všichni začali lítat a nevěděli co se děje. Dočkal, místo toho, aby se zasmál a mávl nad tím rukou, tak jim ještě napařil pokuty. Uličný s Chladilem to bylo. Když se ti dva dali do kupy, tak to vždycky stálo za to. S Brücknerem to pak opravdu byla jiná… Ten první rok jsme jen pilovali techniku, žádné běhání, vše bylo s míčem. Jak vaše kariéra pokračovala po odchodu ze Sigmy? V závěru té mojí kariéry jsem ještě hrál za Kožušany, to už jsem začal podnikat a času nebylo tolik. Dvakrát do týdne trénink a v sobotu jsme si zahráli fotbálek. Byla tam krásná travička, ne jako v Přerově na škváře, kde jsem hrál 20 let. Pak jsem tady na Sigmě trénoval malé kluky, asi 2 roky, ale špatně se to kombinovalo se zaměstnáním. Tréninky byly už na 16:00 a já nemohl odbýt zákazníka, často jsem se omlouval a vydržel to jen 2 roky. Trénoval jsem tady mladého Kobylíka, co se teď vrátil, mého kluka, Navrátila, Čížka. Bylo jich tam celkem 60 a půlka z nich byla velice dobrých. Rád na to vzpomínám. Dělali jsme pro ty kluky turnaje. Zdena Haníková mi s tím pomáhala. S dětmi to bylo moc hezky. Tehdy jsem jim za výhru slíbil lízátka, dnes by si zaťukali na hlavu, že jsem blázen. Dorostence, nebo muže bych asi nikdy trénovat nemohl. Pak mě přemluvili, abych šel hrát do Plumlova, zpátky do Kožušan, a nakonec mě Dostál přesvědčil do Holice, abych jim pomohl. Potom mi onemocněla manželka a já se musel víc starat o děti. Pak jsem už přestal úplně hrát. Jak se vyvíjel váš post? Už když jsem přišel z Přerova, tak jsem hrál stopera. Tady jsem hrál pravého i levého beka, protože na stoperu byla velká konkurence. Až u pana Brücknera jsem šel zpět na stopera, vedle Kučerňáka. A s tím jste si vyhovovali? Laďa hrál hodně pozičně a já zas do všeho vletěl. Na rohy jsme chodili oba dva, protože jsme byli dobří hlavičkáři. Když jsme vybojovali druhý postup do ligy, tak Lauda zahrával rohy na milimetr přesně. Já chodil na první tyč, Laďa Kučerňák na zadní a padalo z toho hodně gólů. Člověk věděl na 100 procent, kam má vletět. Niki to dával opravdu přesně. Váš nejkrásnější fotbalový zážitek, nebo okamžik? Určitě oba postupy do ligy. Taky když jsme hráli národní ligu a přijela sem Rudá hvězda Cheb v Českém poháru. Dostali 3:0 v poločase. Tam hrál Petržela s Knoflíčkem a další borci. Ti tenkrát nevěděli, která bije. To byl pro mě ohromný zážitek. Jinak jak jsem říkal, všechny ligové zápasy. Na závěr jsme sice měli patnácti bodovou ztrátu a všude nás zařezali. Například na Slovanu, nebo v Košicích. I tak to ale byl opravdu velký zážitek. Liga měla úplně jinou úroveň, než ta národní. Co chybělo tu první sezonu, že se z ligy spadlo? Byla dobrá kondice, ale neuměli jsme hrát fotbal, to bylo to špatné. Měli jsme třeba před domácím utkáním se Slovanem Bratislava a celý týden jsme dvoufázově trénovali. V poločase jsme 0:3 prohrávali a Dočkal řekl, že si myslel, že to nevydržíme. Oni kolem nás lítali a my jsme měli těžké nohy. Doslova jsme je za sebou tahali. On nás sice namakal, ale fotbalově nám nedal vůbec nic. Pak ale přišla druholigová fotbalová euforie… Tak tu jsme vyhráli úplně suverénně. Ztratili jsme bod až v Brně za remízu 0:0. Zdena Tulis dostal první branku až v 11. kole v Třinci z penalty. Brückner nás naučil ty svoje standardky, které uměl Lauda skvěle zahrávat, z druhé strany je kopal Hajský, nebo Čížek. Jak vzpomínáte na diváky? Diváci byli nádherní! I když se tenkrát spadlo. Pak v první lize jsme vedli se Spartou, za kterou hrál Skuhravý a Griga 3:1. Nakonec se prohrálo 3:4 ve velkém lijáku. Na hřišti veliké kaluže, ale stále báječná atmosféra. To si pamatuju, jak 5 minut před koncem nastoupil Skuhravý a Griga mi říká: „ Toho si pamatuj, ten bude hodně dobrej, on do všeho vletí.“ A taky že jo. On byl ten, který nám dal gól na 4:3 v 92. minutě. Ale diváci nám nenadávali, byli spokojeni, protože viděli nádhernej fotbal. Starý Andrův stadion s dřevěnými ochozy, to bylo něco úplně jiného. Stadion tak zvláštně hučel, když lidi podupávali. S kterým spoluhráčem jste si rozuměl nejvíc mimo hřiště? Nejvíc jsem si rozuměl s Leošem Kalvodou a do teď jsme obrovští kamarádi. Chodíte na fotbal? Určitě, i když si vybírám takové ty atraktivnější zápasy. Se starou gardou se scházíte? Jasně, scházíme se. Když kluky vidím, jak hrají, tak bych strašně rád taky, ale bohužel mi to zdravotní stav nedovoluje. Hrozně rád bych se s klukama proběhl po hřišti. Nějaká úsměvná historka? To bylo s Laudou při vážení. On strašně rád jedl a snažil se vždycky nějak váhu ošidit. Já stál za ním a přidržoval ho. Brückner sledoval váhu, a říká mu jak to, že má 60kg, když má mít 73kg? A Niki se na mě otočil a říká, ať ho držím pořádně. Pak si taky vzpomínám, jak v nějakém zápase trefil Niki krásnou šibenici. V televizi viděl, jak nějaký hráč po gólu skočil na plot a radoval se s diváky. Jenže tady bylo obyčejné pletivo zatočené na konci do takových špiček. Lauda na to skočil a my na něj. Samozřejmě jsme ho plácali a on řval. V poločase ho musel lékař ošetřit, protože měl od těch drátů na zadku dva vpichy. Zápas ale dohrál. Stando, děkujeme Vám za rozhovor. Kluby, v nichž Stanislav Skříček (*1956) působil: 63-75 PS Přerov 75-77 Dukla Vyškov 77-78 PS Přerov 78-82 Sigma Olomouc 82-83 Sigma Olomouc 11-0 83-84 Sigma Olomouc ČNL 84-85 Sigma Olomouc 22-1 85-86 Sigma Olomouc 2-0 86-89 Havířov 89-92 Hulín 92-95 Kožušany 95-97 Hlubočky 97-99 Holice 99-00 Plumlov 00-01 Kožušany Celkem za Sigmu v 1. lize: 35 utkání – 1 branka