Dnešní rubrika Hrával jsem za Sigmu patří tmavovlasému nenápadnému sympaťákovi a velkému dříči, který odehrál v dresu Sigmy na pozici pravého obránce 99 utkání a vstřelil 5 branek. Tento neprostupný pravý bek je ve vzpomínkách spoluhráčů zapsán jako výborný parťák a kamarád, který nepokazil žádnou srandu a bylo na něj vždy spolehnutí. „Všechno to tak nějak sedlo, byly výsledky, hrál se pěkný fotbal, výborná atmosféra na stadionu. Ty čtyři roky co jsem v Olomouci strávil, to byly moje nejkrásnější fotbalové chvíle,“ říká bývalý obránce Sigmy Miloš Slabý, který v jejím dresu odehrál nezapomenutelné pohárové zápasy na počátku devadesátých let. Tradiční otázka na úvod. Co se ti vybaví, když se řekne, hrával jsem za Sigmu? Poháry, skvělá parta hráčů v čele s trenérem Brücknerem, vedení klubu... Všechno to tak nějak sedlo, byly výsledky, hrál se pěkný fotbal, výborná atmosféra na stadionu. Ty čtyři roky co jsem v Olomouci strávil, to byly moje nejkrásnější fotbalové chvíle. Jaké byly tvoje začátky? K fotbalu mě přivedly rodiče. Asi v osmi letech mě dovedli ve Slavkově na hřiště, trenér Houška si mě vyzkoušel, mě se to zalíbilo a tak jsem začal trénovat a hrát. Zůstal jsem u toho a stále to mám v hlavě. Hrál tvůj táta taky fotbal? Myslím, že jenom rekreačně. Moc toho však nenahrál. Ze Slavkova jsi se dostal do Karlových Varů. To bylo díky tomu, že si mě trenér Matějíček vytáhl do Slavie Karlovy Vary. Tam jsem byl chvilku a podle mého mě doporučil do Bohemians Praha panu Ledeckému. Do Bohemky jsi šel jako dorostenec a pak jsi hrál také za reprezentační jednadvacítku. Přesně. Já jsem se dostal do reprezentace až do jednadvacítky, kde si mě asi už tenkrát všiml trenér Brückner. (Miloš Slabý debutoval v reprezentaci do 21 let 24.9.1986 s Islandem 4:0. Odehrál 13 zápasů a vstřelil jednu branku – pozn. autora). Nebyla pro kluka z vesnice Praha moc? Trenér Ledecký přijel k rodičům a domluvili se. Slíbili, že se o mně budou starat, jak na internátě tak i kolem. Rodiče souhlasili, já jsem do toho skočil. Fotbal mě bavil a tak jsem se mu začal věnovat naplno. Mě ta změna ani nenapadla. Přišel jsem do Prahy a byl neustále v takovém fofru, že nebyl čas myslet na něco jiného. Tréninky, škola a na další věci nebylo moc času. Člověk přišel unavenej, padl do postele a ráno znovu. Prostě jsem se tomu věnoval naplno. To jsi asi rodiče moc neviděl. No to jsme se opravdu moc neviděli. Když jsem byl v tom nároďáku mladých, nebo pak hrál za rezervu Bohemky a časem za áčko, tak jsem se opravdu dostal domů jednou za půl roku. Mě to ani nevadilo, že jsem se nedostal domů. Jak jsem do toho skočil, tak mě to chytlo a věnoval jsem se tomu. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel, že se dostanu domů na týden za půl roku. Bral jsem to tak, jak to bylo. Díky mládežnickým reprezentacím jsi se dostal do ligy docela brzo. Určitě. Také tam byla ta povinnost stavět v lize jednoho mladíka. Takže jsme se tam střídali. Bylo to těžké, ale na druhou stranu asi prospěšné. Člověk si k tomu čichl a snažil se, aby se dostal do základní jedenáctky. Boj o ni byl hodně cítit. Bohemka tenkrát navíc hrála vysoko. Byla vysoko v lize, hrála poháry. Pamatuji zápas proti St. Etienne. Přišel tam tehdy Jirka Sloup, Janečka, Válek, Mičinec, Bičovský, Ondra, Prokeš, Levý, Hruška, Matějíček … To je také moc pěkné si zavzpomínat na tuhle dobu. Měl jsem od koho brát zkušenosti. Navíc jsem měl dobré trenéry. Sice byli dost tvrdí, ale je pravda, že se to někde ukázalo. Určitě jsi zažil trenéra Pospíchala. Zažil. Asi tři, možná čtyři roky. On byl nemocný a pak ho vystřídal tuším Ledecký. Přišel tam Kopecký z Ostravy, Zadina. Jak se zrodil tvůj přestup do Olomouce? Nevím už, jak to přesně bylo, ale myslím, že Miloš Beznoska se chtěl vrátit do Prahy a udělala se výměna. Miloš Beznoska šel do Bohemky a já do Olomouce. A ty jsi chtěl do Olomouce? Podle statistik jsi měl stálé místo v sestavě. On mě chtěl trenér Brückner a já chtěl za ním. Taky jsem se dozvěděl, kdo má do Olomouce přijít z hráčů a tak jsem si říkal, že by to v Sigmě mohlo být dobré. Nakonec jsem v Olomouci prožil čtyři výborné sezóny a rád na to vzpomínám. Nedávno jsem si prohlížel fotky a teď si je dávám do té mojí Sport kavárny. Vlaječky Bangor, Torpedo Moskva, Hamburk, Juventus… Druhou sezónu co jsi byl v Olomouci, se Sigmě podařilo dostat do pohárů. To byly tvoje první pohárové zážitky? Ne, já už v dresu Bohemians jen tak, jak se říká, nakoukl do pohárů proti Beverenu. Opravdu jen nakoukl z lavičky. Posadili mě do letadla a pak jsem letěl zpátky. To bylo něco jiného. Se Sigmou jsme přiletěli do Bangoru, všude bylo pole a nikde nic. Vyhrálo se a postoupilo a šlo se od zápasu k zápasu. Pak Torpédo Moskva, to se nám taky podařilo a potom přišel Hamburk. To byly vynikající zápasy, které se povedly všem. No a pak už se čekalo na nějakého velkého soupeře. Netřepala se vám tak trochu kolena, když jste přijeli do Hamburku? Soupeř se zvučným jménem, velký stadion, krásná travička, před zápasem to tam na pódiu hecovali … To tam byla kapela Roxette, která hrála před utkáním na pódiu za brankou. Ti mě tak nabudili, že jsem na tyhle věci vůbec nemyslel. Když teď slyším Roxette v rádiu, tak si vzpomenu na Hamburk. Takže to bylo pro mě úplně v pohodě. Miloši, to možná teď překvapíš drtivou většinu fanoušků, kteří tam tenkrát byli. Že tam tato kapela hrála si všiml málokdo. Opravdu? Oni možná byli teprve na začátku. Ještě nebyli tak slavní. Byl jsem tak nabuzený tou atmosférou, tím prostředím. Neměli jsme navíc co ztratit. Kupodivu jsem byl klidný. Mám jen dobré vzpomínky na utkání s Hamburkem. Odveta s Hamburkem v Olomouci. Dvě hodiny před zápasem narvaný stadion … Přijeli jsme tenkrát ke stadionu a tam to už krásně hučelo. V nás to začalo vařit a moc jsme se těšili, až se začne hrát. S Radkem Šindelářem jsem spával na pokoji. Takové ty srandičky jsme zažívali spolu. Ještě teď si občas napíšeme. Bohužel to jsou již jen vzpomínky. Sigma přešla přes Hamburk. Pak se čekalo na los a z toho vypadl Real Madrid. Fantastické pro diváky, bylo se na co dívat. Samozřejmě to byl jiný soupeř. Budil respekt a už to bylo o něčem jiném. Určitě nás to však nabudilo. Každý z nás si hrábnul a udělal maximum pro dobrý výsledek. Museli jsme dodržet pokyny trenéra. Hrát s nimi otevřenou hru by byla sebevražda. 1:1 doma a v Madridu jsme prohráli 0:1. Tehdejší sestava Realu to bylo něco. Buyo v brance, Chendo, Rocha, Sanchíz, Villaroya, Míchel, Milla, Hierro, Gordillo, Hagi, Llorente, Butragueňo, Maqueda. Tyhle borce poslal v Olomouci do zápasu trenér Leo Beenhakker. Do té doby je člověk mohl vidět jen v televizi a díky vám vlastně tehdy hráli na Andrově stadionu. Nijak zvlášť jsem si to nebral. Byli to kluci z masa a kostí jako my. Makali, dřeli, měli talent a taky štěstí a dostali se do klubu jako je Real. Hráli tam, za reprezentace svých zemí, točila se kolem nich média, brali trochu jiné peníze. Co si budeme povídat. Jinak jsou to normální lidi. Věřím, že kdyby ten zájem médií a ty podmínky tady byly srovnatelné, tak se hráči mají stejně jako v zahraničí. Kdo ví možná by tady řádily hvězdy typu Messiho. Ty jsi byl talent od přírody, nebo jsi to musel vydřít? Já musel dřít. U mě to bylo osmdesát procent dřiny a toho talentu jsem neměl moc. Talent jsem doháněl nasazením a pílí. Jak popíše sám sebe jako hráče Miloš Slabý? Jaké měl silné a jaké slabé stránky? Slabý jsem odmalička (smích). Měl jsem levou nohu špatnou. Hlavu jsem měl trošku lepší, poziční bránění jsem měl dobré a asi ta disciplína, taktika a další jiné věci. Nikdy jsem nebyl jako Pavel Hapal, že bych vzal míč a něco s ním udělal. Nebo jako „Latoš“, nebo Kerbr. Každý má svoje a trenér Brückner z nás poskládal dobré mužstvo. Jak vzpomínáš na trenéra Brücknera? Trenérů jsi zažil hodně. V čem byl jiný? To, co jsme tady mohli zažít jako hráči a taky diváci na tribunách, to byla hlavně jeho zásluha. Vybral si hráče do týmu, měl svoji koncepci, vštěpoval nám nasazení a víru ve vítězství, věřil nám, že to, co po nás chce, dokážeme. Před zápasem to uměl moc dobře. Dokázal nás výborně připravit na každý zápas, vyhecoval nás tak, že jsme neprohráli 30 zápasů za sebou. Jsi možná první v této rubrice, který může Brücknera srovnat s Pospíchalem. Vyžadoval přísně disciplínu. Já mu jednou volal, že přijdu později na trénink, že musím manželce pomoci s kočárkem do metra. Neexistovalo! Řekl, ať si to zařídím jak chci, ale na trénink přijdu včas. Tím mě dostával. Třeba nároďák. Dostal jsem pozvánku do nároďáku a jich bylo málo. Tak mi Pospíchal řekl: Chceš reprezentovat, nebo hrát za Bohemku? A já mu řekl, že chci reprezentovat a hrát za Bohemku. A on: Můžeš jenom jedno! Nároďák, nebo Bohemka. A já zas řekl to svoje … ároďák i Bohemka. Chtěl jsem tu reprezentaci, ale i ligu. No a tam mi nedával šanci. Tenkrát byl zraněný jeden kluk, tak mi říkal, že bych hrál. Já jsem jel ale na sraz a on mě pak trochu trestal. Pospíchal byl na nás trošku pes, ale vrátilo se nám to v zápasech. Vraťme se do Olomouce. Představ si, že vcházíš do kabiny … Tak nejvíc jsem zažil s Radkem Šindelářem. Na zájezdech, nebo na soustředěních jsme spolu byli na pokoji. Už jsme se znali z Bohemky. Jinak na šatně tam byl Příba(Luboš Přibyl), Koťas (Martin Kotůlek), Kalvoda tam byl ještě v té době, Míra Kouřil, Radek Drulák, Saša Bokij, Martin Vaniak, Honza Maroši, Radek Látal … nerad bych na někoho zapomněl. Určitě je na co vzpomínat. Máš po tréninku, nebo volný den. Kam v Olomouci zajdeš? Chodili jsme do centra na kafčo …j ak se to tam jmenuje…? Šindy to tam zná a určitě by si vzpomněl. Chodívali tam i hokejisti. Možná už to ani neexistuje. Olomouc se musela změnit. Pak jsme chodili do zoologické a ještě jsem navštěvoval souseda. To už si taky nevzpomenu jak se jmenoval. Ten vždycky čekal až přijdu domů a jestli prý půjdu hrát šachy. To jsem bydlel u nemocnice, v tom dlouhém paneláku u cesty na Brno. Přede mnou tam bydlel Beznoska a ještě před tím Lauda. Tímto zdravím sóseda. V Olomouci jsi byl celkem čtyři roky. Proč jsi tady skončil? Už jsem byl starší a chtělo se mi domů. Už se mi ve fotbale tolik nedařilo a nebylo to ono. Odešel Hapal s Látalem … Chtěl jsem hlavně blíž k domovu. V Plzni jsi pak byl ještě šest roků a měl jsi stabilní místo v sestavě. Tam to byl fotbalově takový střed. Spíše se tam hrálo o tu záchranu. Nevím jak to říct, ale už to prostě nebyl takový ten fotbal s radostí. Všechno má svoje pro a proti. Člověk v životě zažívá vítězství i prohry. V Plzni jsem se dostal ke kopání penalt a taky na ty standardky. Proto tam mám taky nějaké ty góly. V Olomouci jsem byl u těchto věcí spíše vzadu. Co fanoušci v Olomouci? Na ty vzpomínám jenom v dobrém. Ta atmosféra byla vynikající. To byla prostě paráda. Je důležité, aby chodili pořád, i když se tolik nedaří a svůj tým povzbuzovali stále. Aby se na stadionu uvolnili a bavili se pěkným fotbalem. Zdá se mi, že lidi spíš hledají něco, čemu by mohli nadávat, než aby hledali něco, čím by se mohli bavit. Ono je to možná i tou celkovou atmosférou ve společnosti. Na lidi jsou v práci větší tlaky než byly dřív a pak se třeba ani bavit nechtějí. Co jsi dělal po skončení kariéry? Pořád jsem se tak nějak motal kolem fotbalu. Pohyboval jsem se mezi Horním Slavkovem, pak jsem trénoval ženský tým Buldoci Karlovi Vary, ty jsem dotáhl do ligy a skončil jsem s tím. Pořád jsem se tak nějak kolem fotbalu motal, měl jsem k tomu sázkovou kancelář a teď jsem si otevřel Sport Kavárnu v Horním Slavkově se sázkovou kanceláří. Trénování jsem zatím nechal, protože toho času teď není tolik. Jak tě to napadlo trénovat holky? Brácha měl kamaráda a ten tam byl jako masér. Já v té době skončil s trénováním ve Slavkově a ukecali mě. Oni hráli o postup s Lysou nad Labem a to se jim nepodařilo. Až o rok později se mnou se postoupilo do ligy. Jak vypadá oslava postupu s ženskýma? Jako s chlapama (smích). Oslava proběhla v rámci možností. Na hřišti se slavilo, pak večeře a oslava. Není tam rozdíl. Mám teď trenérskou „B“ licenci. Chtěl jsem studovat dál s Radkem Šindelářem, ale nějak z toho sešlo, protože jsem tenkrát neviděl uplatnění. Teď k tomu však zřejmě dojde a třeba se budu trénování věnovat. Akorát pro trenéra vítězného týmu, navíc týmu žen, to musí být takové jiné. No, takhle je to určitě jiné (smích). Nakonec jsem si v tom týmu našel přítelkyni. Miloš Slabý je tak dalším trenérem, který prošel naším klubem. S Karlem Radou, který trénuje své dvě dcery je dalším, který předává své fotbalové zkušenosti ženám. A jelikož jeho přítelkyně Maruška byla nablízku, zeptal jsem se, jaký byl Miloš trenér. Já si myslím, že jako trenér je jeden z nejlepších. Jaké to je mít takhle šikovného trenéra, který ve fotbale něco dokázal. Byl třeba i pro ty holky v týmu vzor? Určitě. Hlavně když se dozvěděly, že hrál ligu a poháry. To je vyhecovalo a chtěly mu ukázat, že ten fotbal taky umí. Možná vám dokázal na tréninku hromadu těch fotbalových věcí ukázat. Samozřejmě. Na našich internetových stránkách máme taky video s ukázkou jak trénoval. Miloši, díky za rozhovor a za všechny fanoušky a funkcionáře Sigmy ti přeji vše dobré. Chtěl bych v Olomouci všechny pozdravovat, ať se všem co nejvíc daří, tam ty věci ať se dají co nejdřív do kupy a hráčům i divákům co nejvíce gólů v soupeřově síti. Kluby, ve kterých Miloš Slabý (*1965)působil. 1973-78: TJ Spartak Horní Slavkov 1978-79: Slavie K.Vary ( dorost) 1979-83: Bohemians ČKD Praha(dorost) 1983-84: Bohemians ČKD Praha 1- 0 1984-86 VTJ Žatec (vojna) 1986-87: Bohemians ČKD Praha 23- 0 1987-88: Bohemians ČKD Praha 18- 2 1988-89: Bohemians ČKD Praha 29- 3 1989-90: SK Olomouc Sigma MŽ 22- 0 1990-91: SK Olomouc Sigma MŽ 28- 3 1991-92: SK Olomouc Sigma MŽ 28- 1 1992-93: SK Olomouc Sigma MŽ 21- 1 1993-94: Viktoria Plzeň 28- 1 1994-95: Viktoria Plzeň 27- 5 1995-96: Viktoria Plzeň 25- 4 1996-97: Viktoria Plzeň 24- 1 1997-98: Viktoria Plzeň 28- 1 1998-99: Viktoria Plzeň 26- 1 1999-02: Buldoci K.Vary 2002- doposud TJ Spartak Horní Slavkov Za Sigmu v lize 99 utkání, 5 branek. V lize celkem 328 utkání a 23 branek. V poháru UEFA v dresu Sigmy 12-0.