Pro další pokračování rubriky jsme nevybrali hráče do pole, ale jednoho z brankářů, kteří za náš tým chytali v nejvyšší soutěži. O svém působení v SK Sigma Olomouc a celé gólmanské kariéře hovořil brankář Jan Vojáček (1981). Ten je kromě toho, že byl fotbalovým profesionálem, známý také tím, že souběžně se sportem dokázal vystudovat medicínu.
 

Co se vám vybaví, když se řekne - Hrával jsem za Sigmu?

No, vybaví se mi, že už je mi asi šedesát, když jste si na mě vzpomněli (směje se). Ne, jsou to nádherné vzpomínky. Vybaví se mi to, že jsem na tom stadionu opravdu jednou stál a mohl se tam před fanoušky ukázat. Splnil jsem si svůj sen.

 

Vy jste s fotbalem začínal v SK Hodolany. To je klub, který již dnes neexistuje, přitom to byl historicky nejstarší klub v Olomouci.

Ano, to byl můj mateřský klub, protože jsme přímo z Hodolan. Měl jsem to hřiště za barákem, takže kde jinde bych začínal, než tam. Mastili jsme to tam na škvarku. Nejdříve na levém obránci a potom jsem se dostal do brány.

 

Začal jste s fotbalem, protože jste to měl za barákem nebo vás tam někdo přivedl?

Naše rodina je spíš volejbalově zaměřená, takže jsem hrával spíš volejbal. A s klukama jsem chodil hrát fotbal. Myslím, že mě kamarádi dovedli do hodolanského klubu, a už jsem tam zůstal.

 

Když jste začínal v poli, proč jste se přesunul do brány?

Začínal jsem na levém obránci, pak jsem šel do brány, protože nebyl gólman. Nebyl nikdo, kdo by tam šel. A já s tím volejbalem jsem byl myslím spíš šikovnější na ty ruce, než nohama.

 

V brance vás to začalo bavit hned?

Ano, co si tak pamatuju, tak ano. Už jsem z brány nevylezl.

 

Pak jste měl první přestup, bylo to do SK Sigma Olomouc.

Tam mě dovedl můj kamarád, který už za Sigmu hrál a trénoval. V té době tam byl Jirka Lužný. Řekl mi, ať to jdu zkusit. To bylo ve čtvrté třídě. Přišel jsem tam, asi jsem se trenérovi líbil, tak si mě tam nechal. A příští rok už jsem šel na fotbalovou třídu.

 

Co jste tam měl za spolužáky?

Roman Vejvoda, Menšík, Petr Neoral, Maliňák, taková partička jsme byli. Pak jsem byl s těmi staršími, Davidem Kobylíkem nebo Otou Koštou.

 

Kdo vás trénoval?

Napřed Jirka Lužný, pak Gusta Chromý, Jirka Neček nebo pan trenér Čech.

 

A tehdy sportovní třídy ještě nebyly na Heyrovského jako nyní.

Ne, to jsme byli v Řepčíně. A pak když jsem začal chodit na gympl, tak jsem běhal ráno přes pole, špinavé boty, abych se dostal včas na škvarek. Tam jsem trénoval dvě hodin a běžel zase zpátky přes to pole, abych stihl školu. Protože už jsem byl od šesté třídy na gymplu, tam mě uvolňovali akorát na tréninky. Byla to celkem drsná doba.

 

Ale dalo se to stihnout.

Dalo se to stihnout. Ale bylo to náročné. Kluci byli ve fotbalové třídě, já už na gymnáziu, bylo to náročnější.

 

Možná to byl už náznak toho, že se vydáte úplně jiným směrem, než je obvyklé u fotbalistů. Šel jste studovat medicínu. To je u fotbalistů, kteří se dostali až do nejvyšší soutěže, celkem výjimka.

Je to asi hodně o zázemí, o rodině. Pro mě to bylo úplně jasné, že půjdu tady touto cestou. Fotbal jsem nechtěl úplně odstrčit, což se mi nakonec podařilo a jsem za to hrozně rád. Šlo to skloubit, všechno jde.

 

Takže na svém příkladu můžete říct, že fotbal a studium jdou zvládnout a všem mladým hráčům doporučujete, aby školu a vzdělání nezanedbávali.

Určitě. Samozřejmě záleží na tom, kdo si co vybere, nemusí to být zrovna medicína. Může to být cokoliv jiného. Ale skloubit to jde, dnes už jsou programy dálkových studií. Myslím si, že by ti kluci měli uvažovat i trošičku dopředu, měli by mít nějaká zadní vrátka. Může se stát cokoliv, může přijít zranění a je konec. Co potom dál. Určitě to chce trošičku přemýšlet i dopředu.

 

Při přechodu z dorostu do mužů pak bylo pokračování vaší kariéry jistě závislé na studiu.

Po dorostu jsem byl chvilku v béčku. Ale tam situace nebyla úplně jednoduchá, protože se tam střídali zkušenější brankáři z áčka. Prostor tenkrát mladí moc nedostával, tak jsem šel do Horky.

 

A Horka tenkrát, to byl klub, který hrál vyšší soutěž.

Půl roku jsme hráli župní přebor, pak jsme postoupili do divize. To už byla celkem slušná soutěž. Potom si mě tam vyhlédl při jednom přátelském zápase trenér Mrázek a vzal si mě do Uničova.

 

V Uničově, tam jste zažil úspěšné sezóny.

Bylo tam krásně, mám na to jen ty nejlepší vzpomínky. Výborná parta, trenéři Mrázek, nebožtík Vaďura, Machálek. Byli to trenéři, kteří měli výborné tréninky, nebyl žádný problém, bylo to na vysoké úrovni. Celkem se mi dařilo, odchytal jsem prakticky úplně všechno. To mi vlastně dalo základ k tomu, abych si splnil ten sen a chytal v první lize, vděčím za to také Uničovu.

 

Uničov je stabilní účastník MSFL. Je třetí liga ideální pro skloubení fotbalu se studiem?

Ano. Naprosto ideální. Medicína, tam se to prakticky odehrávalo dopoledne na praxi v nemocnici, odpoledne nějaké přednášky. A dalo se to udělat tak, abych stíhal trénink. Bylo to bez problémů. Navíc ve zkouškových obdobích se nehraje soutěž, jsou přípravy. Tam si na to člověk musel sednout, udělat co nejrychleji, aby potom měl čas na ten fotbal.

 

Takže abyste to stihl, tak jste musel být pilný a vzorný student a mít všechno v termínu.

To jsem musel. Sice mě z toho bolel zadek, jak jsem nad tím seděl, ale jinak to nešlo (směje se).

 

Po vystudování medicíny jste skončil v Uničově a vydal se do profesionálních soutěží.

Promoval jsem a v té době si mě pozval do přípravy trenér Palička. S tím, že bych to mohl zkusit. Fotbalově jsem vypadal celkem slušně, čas už jsem na to měl, tak jsem do toho šel. Před sezonou jsme si sedli, trenér Palička říkal, že je s námi spokojeny, že se o to popereme. Což jsme také udělali.

 

Trenér Palička ale u týmu moc dlouho nevydržel.

My jsme mu k tomu moc nepomohli. První čtyři kola a jen jeden bod. Byli jsme domluvení, že začnu v béčku první dva zápasy. Ty my celkem vyšly, dvakrát jste vyhráli. Po čtyřech kolech se trenér Palička rozhodl, že udělá změnu a postavil mě tam. Pro něj už to teda byl poslední zápas. Prohráli jsme jedna nula doma s Libercem. Nastoupil trenér Petržela. U něj jsem měl štěstí v tom, že měl takovou filozofii, že hodně uznával mladé hráče. V té době jsem byl jakoby jednička, dal mi šanci dál.

 

Pan trenér Petržela je trošku kontroverzní postava. Jaký je pro brankáře? Hráčům v poli umí připravit tvrdé tréninky, je něco podobného i pro gólmany?

Já jsem ho měl rád a myslím, že to bylo vzájemné. On opravdu na jednu stranu dokázal člověku od plic vynadat, říct mu, co si o něm v tu chvíli myslí. Ale na druhou stranu měl obrovskou důvěru v hráče. Když tam někdo šel, tak věřil, že trenér za ním absolutně stojí, když se něco nepovede, tak hráče okamžitě neodstřelí. Byl úžasný. Navíc nás hodně zvedl ve způsobu tréninku, i v myšlení. I když potom v závěru to nedopadlo nejlépe.

 

Tam už se pomalu schylovalo k vašemu konci v Sigmě.

Nakonec jsem doplatil na nedostatek zkušeností. Na podzim jsem neměl co ztratit, měl jsem výborné zápasy, byl jsem dvakrát v sestavě kola, ale i slabší chvilky. Bylo to takové nahoru a dolů. Natrénováno jsem měl skvěle, byla to spíš otázka psychiky a nedostatek zkušeností. Vždycky jsem byl takový, že jsem chtěl strašně pomoci a někdy to dopadlo špatně. A jaro, to už pro mě bylo takové vyvrcholení. Pak se změnil trenér, přišel pan Pulpit. A ten zase sázel jednoznačně na zkušené hráče. Nakonec to nedopadlo, takže jsem se po podzimu rozhodl odejít.

 

Trenér Pulpit, to je další z tvrdých koučů.

Je to další typ trenéra, který má obrovský zápal do fotbalu, je to jeho život. Ale v dnešní době musí být trenér i trochu psycholog a to mu trošku chybělo. Myslím si, že v téhle oblasti neuměl moc jednat s hráči, to mu chybělo.

 

Potom přišlo vaše první zahraniční angažmá.

Přišla nabídka, že Trnava hledá gólmana. Chovali se k nám velice slušně, po fotbalové stránce jsem se cítil úplně skvěle. Dohodli jsme se na půlroční hostování. Líbilo se mi tam moc, hlavně nezapomenutelní diváci, ty má Trnava nejlepší na Slovensku. Při domácích zápasech to bylo neuvěřitelné, bylo to úžasné. Když jsme hráli na Slovanu, bylo tam tři a půl tisíce diváků. Odchytal jsem jen pět zápasů. Po jedné prohře, v Ružomberoku, se majitel rozhodl, že Češi už si nezahrají. A bylo to tak, s Lukášem Vaculíkem už jsme si nezahráli, ve zbytku sezony jsme jen paběrkovali.

 

Pak jste se vrátil zpět do České republiky a zamířil nakonec do Jihlavy.

Vrátil jsem se domů a pořád uvažoval tak, že bych to zkusil ještě někde venku. S tím jsem šel do Jihlavy. Do ciziny jsem nakonec nešel a zůstal tam po dohodě s trenérem Markem. Byl to nádherná sezona, i když s trpkým koncem. Podzim tam byl asi můj nejlepší, co jsem ve fotbale zažil. Měl jsem formu, snad devět čistých kont, málo obdržených branek, měli jsme hodně bodů. Nevyšlo nám poslední utkání s Vítkovicemi, tam nás tehdy vyškolil Martin Pulkert. Bohužel jsme potom nezvládli jaro, od čehož se pak odvíjely moje další kroky.

 

A následovalo vaše druhé zahraniční angažmá.

Kdybychom postoupili, tak bych tam určitě zůstal, bylo by to nádherné. Ale bohužel to nevyšlo. Tak jsme jeli s Tomášem Černým na dovolenou a tam jsme upekli to, že jsem se k němu pozval do Skotska. Že to tam zkusím, něco si najdu, naučím se řeč, poznám novou zemi.

 

Což se podařilo, vydržel jste tam celou sezonu.

Na jednu stranu tam bylo trošku smůly, v závěru i štěstí. Trénoval jsem chvilku s Tomášem, chtěli si nás tam v Hamiltonu nechat oba. Ale nechtěl jsem tam zůstat, abychom si jako kamarádi s Tomášem nekonkurovali. Na jeden trénink jsem byl ve Falkirku, z toho sešlo. Pak jsem byl ve druhé lize, v Livingstonu. Tam to vypadalo všechno dobře, ale v den, kdy už jsem měl podepsat smlouvu, tak ten klub poslali do čtvrté ligy. Protože tam je ta kultura maličko jiná, než tady. Tam se s nikým nemažou, měli problémy, tak je poslali do čtvrté ligy. Blížil se konec přestupního období, už jsem se bál, že se mi nepodaří nic sehnat. Ale pak mi jeden hráč z Hamiltonu doporučil Dumbarton. Tam jsme se dohodli na hostování do konce roku.

 

Jako měla ta nižší skotská soutěž úroveň?

Byl to úplně jiný styl. Je to kontaktnější, tvrdší, fyzicky náročnější. Ale má to svoji atmosféru, svůj náboj. Musím říct, že se mi to líbilo. Ve Skotsku obecně mají hrozně rádi fotbal, to tam bylo cítit všude. Kvalitativně bych řekl, že to je na úrovni naší třetí ligy. Bylo dobré, že jsem tam mohl zůstat. Nebylo to úplně ideální, byly jen dva tři tréninky za týden, takže po fotbalové stránce jsem cítil, že jdu dolů. Ale život tam, to byla nádhera. S Tomem jsme cestovali, udělal jsem si certifikovanou zkoušku z angličtiny. Byla to úžasná studijně sportovní dovolená.

 

Když jste se potom vrátil po sezoně domů, tak jste říkal, že jste ještě mladý na fotbalové brankáře, ale už docela starý na načínajícího lékaře.

Už jsem to tak cítil. Říkal jsem si: Honzo, už máš přece jenom věk na toho doktora. Tak už jsem z toho Skotska podnikal nějaké kroky, abych si zjišťoval, kde jsou volná místa. A nakonec jsem se dohodl v olomoucké fakultní nemocnici na ortopedii a šel jsem do toho.

 

A s fotbalem jste skončil úplně?

Kontaktovali mě z Uničova. Ale nevěděl jsem, jak to budu stíhat s prací, tak jsem to odmítl. Na jaře jsem s Uničovem tři týdny trénoval, i když už jsem trošku zlenivěl. Zase mě to začalo znovu bavit. Ale potom pro mě přišla zajímavá nabídka z Prahy, z Léčebně preventivního centra Endala, kterou jsem přijal. Tím pádem jsem musel tu spolupráci ukončit.

 

Sledujete, jak se daří Sigmě?

Musím se přiznat, že na zápasy nechodím, protože mám moc málo času. Ale samozřejmě sleduju, jak se klukům daří. Občas si voláme s Míšou Vepřekem. V kontaktu jsme, občas se potkáme. Kluky sleduju, ale ne aktivně na stadionu.

 

Jan Vojáček

Narozen: 28. 12. 1981

Klubová příslušnost

SK Hodolany (1987 – 1990)

SK Sigma Olomouc (1990 – 2001)

Autodemont Horka (2001 – 2002)

SK Uničov (2002 – 2006)

SK Sigma Olomouc (2006 – 2007)

Spartak Trnava (2008)

Vysočina Jihlava (2008/2009)

Dumbarton (2009/2010)