Dnešní pokračování rubriky Hrával jsem za Sigmu … jsme věnovali jednomu z talentovaných útočníků našeho klubu. Útočník Lubomír Štrbík (1977) patří do generace, která v dorostu kralovala. Jeho spoluhráči v týmu tehdy, pod trenérem Ivanem Čechem, byli třeba Tomáš Ujfaluši, Jindřich Skácel nebo Marek Heinz. Lubomír si v nejvyšší soutěži také zahrál, má doma stříbrnou medaili ze sezony 1995/1996, ale moc toho v našem dresu neodehrál. „Neříkám, že jsem tomu nedával sto procent, to zase ano. Ale těch sto dvacet, jak bylo potřeba, to ne,“ vzpomíná Lubomír Štrbík.

Co se vám vybaví, když se řekne - Hrával jsem za Sigmu?

Rozhodně začátky šestadevadesátého roku, kdy jsem přišel do první týmu. Určitě. To bylo dobré období. Byl tam výborný trenér, výborní kluci, od kterých jsem se hodně učil. Tohle se mi vybaví první.

Jak jste začínal s fotbalem?

V Holici, přivedli mě tam děda s tátou. Táta hrál, děda dělal strašně dlouho funkcionáře. Tam jsem, asi v pěti letech, začínal.

Tehdy to v Holici vypadlo trošku jinak, než nyní.

Určitě. Tenkrát se tam myslím hrála první A třída, možná už i kraj. Ale jak je to nyní, co z toho udělal pan Dostál, tak takové to rozhodně nebylo. Bylo to úplně jiné, amatérské. Tam jsem začínal, do Sigmy jsem pak šel po pár letech. A od té doby jsem byl tady, až do áčka.

Jak se seběhl váš přechod do Sigmy? Vybrali si vás nebo jste šel na nějaký nábor?

V Holici jsem pár sezon, ze dva roky, hrál za žáčky. Pak si mě vytáhl trenér Procházka, kde byli pak trenéři Tihelka a Jiskra. V benjamíncích a mladších žácích. Pak to byl trenér Ivan Čech až do dorostu, přes Trnečku až po Brücknera.

Jak to tehdy vypadlo v Sigmě? Teď má mládež špičkové podmínky.

Určitě jsme měli nejlepší podmínky v okolí, to stoprocentně. Ale takové jako dnes to nebylo. Teď kluci dostanou věci na trénování, my jsme měli všechno svoje, i balony. Doba prostě byla taková. Postupně se to zlepšovalo. Fotbal jsem měl rád, ostatní kluci také, proto jsme to hráli. Chtěli jsme také něčeho dosáhnout. Doufám, že dnešní kluci také. Dnes jsou v tom veliké peníze, oni už třeba v deseti letech vědí, proč to hrají. Nás to ještě bavilo, my jsme si to ani nedokázali představit. Když jsem potom dostal první smlouvu v sedmnácti, tak pro mě bylo neskutečné, že jsem tam měl nějakých pár tisíc. Nedá se to s dneškem vůbec srovnat, i když je to jen patnáct let odstup.

Jaké jste měl spoluhráče?

Už od té osmé třídy tam byli Ujfi a Mara Heinz. Táhli jsme to přes dorost až do ligy. Jirka Vít tam byl, Pavel Zavadil, který hrál ve Spartě, spousta fotbalistů, kteří to někam dotáhli.

To byl silný mančaft.

Rozhodně. My jsme ve své kategorii vyhráli všechno. Žákovskou ligu, ta tenkrát byla jenom moravská, v dorostech jsme stále vyhrávali, potom to vyvrcholilo tím, když jsme byli ve starším dorostu. Tehdy se obnovila celostátní liga. A my jsme ji vyhráli, myslím před Plzní. Tenkrát chytal Jindra Skácel, vzadu hráli Ujfi s Jirkou Vítem, byl tam Mara Heinz, já, Jirka Krohmer, to byl silný, výborný mančaft. Trénoval nás Ivan Čech. Od žáků až do dorostu. Pak si nás trenér Palička vybral do juniorky, mě, Jindru Skácela, Ujfiho a Maru Skácela. A v létě do áčka.

Jaké to bylo v juniorce?

Trenér Palička nám dával hodně příležitostí. Na to, že jsme byli tak mladí. Nestěžuju si, že bych nehrál. Potom jsme byli v těch osmnácti devatenácti hráči áčka. A když jsme šli hrát za béčko, tak byla jistota, že jsme hráli. A postupně jsme se dostávali do prvoligového týmu. Na pár minut, na poločas, na celý zápas.

Máte jeden start sezoně 1995/1996, takže jste byl u dosud největšího klubového úspěchu, u druhého místa v lize. Máte medaili?

Ano, bylo to v posledním kole. Medaili mám, mám ji doma. Dostal jsem ji taky, sice nevím proč, ale dostal jsem ji (směje se). A mám ještě další dvě za bronzová místa. V tom šestadevadesátém to byl hodně silný tým, byli tam Kerbr, Karel Rada, Džules, ti starší kluci. Ale jo, byl jsem u toho Jediný. Ujfi ani Mara Heinz tam tehdy nebyli.

To Sigmu trénoval Karel Brückner.

Je to ikona, na toho vzpomínám nejvíc. Ten mi nejvíc dal. Když si řeknu Sigma, tak je to Brückner. A myslím, že nejsem sám. Spoustu starší hráčů to má stejně.

Čím to je, že všichni hráči na něj tolik vzpomínají, tak ho respektovali?

Zažil jsem hodně trenérů, on je specifický. Umí s hráči pracovat. Všechno má v hlavě, málokdy měl něco na papírku, maximálně nějakou standardku, na které byl vyhlášený. Na to si hledal i vhodné hráče, kteří to uměli kopnout. Ti pak chodili do Olomouce, jako třeba Honza Maroši, Míša Šmarda nebo Marek Hollý. To byli hráči, kteří to super kopali, třeba i Mira Baranek. Uměl si poskládat mančaft, uměl si poskládat hráče, kteří věděli, co mají hrát. A on jim řekl, co mají hrát. A potom to hráli. Což mi dneska chybí třeba zrovna v reprezentaci. Hodně lidí nadává třeba na Hřebíka, každý má svého oblíbence. Ale nyní u reprezentace není vtisknutý žádný styl, ti kluci podle mě nevědí, co mají hrát. A to trenér Brückner uměl, to uměl skvěle. Udělat si mančaft, se kterým pracoval.

Slyšel jsem, že prý o vás trenér Brückner prohlásil, že na vás bude jednou chodit plný stadion.

Ale kde, na které vesnici (směje se).

No na Sigmě.

Je to možné. Jestli to říkal, tak je to super, ale škoda, že to nevyšlo.

Proč to nevyšlo?

Nevím. Nechci to házet na zranění, ale vždycky takové té pravé chvíli, když už to bylo super a šlo to k dobrému, tak jsem se vždycky vážně zranil, zlobilo koleno. Napřed za Brücknera, pak mi uškodilo, že odešel. Přišel Bokša, navíc jsem se v té době zranil. Půlroku jsem nehrál, Bokša mě neznal. To byla hlavní věc. Ale musím na sebe trochu prásknout, že jsem tomu asi nedával to, co jsem měl. Dával jsem tomu jenom sto procent, ne sto dvacet, jak bych asi měl. Byli jsme mladí, každý si tím nějak prošel. Nebylo to jenom tím, prostě se to sešlo jedno s druhým. Potom, když jsem se vracel z Holice už jako zkušenější hráč ke Zdenovi Psotkovi do druhé ligy, tak tam jsem cítil větší šanci. Odehrál jsem celý rok, byli tam ještě Latoš, Pavel Hapal, tam jsem si věřil. Pak přišel Bob Páník a tam už jsem šanci nedostal. Mohl jsem možná víc máknout, ale takové to štěstí v pravou chvíli, to mi chybělo. Ale jestli na mě měl chodit plný stadion, tak škoda, že nechodil. (směje se)

Jak se potom dál vyvíjela vaše kariéra?

Vrátil jsem se z Holice do Sigmy a byl tady dva a půl roku. Pak byly na půl roku Hranice. Tam si mi dařilo, bylo to super. Trénoval tam Olda Machala, skončili jsme třetí, což byl největší úspěch klubu. Tehdy tam byli na hostování Alde Škerle s Jardou Prekopem. Tenkrát mě chtěl do Mladé Boleslavi trenér Pulpit. Nevím, proč z toho tehdy sešlo, někdo mi tenkrát říkal, že mě Kubíček nechtěl pustit. Zájem měl i Jablonec, to také nevyšlo. No a potom jsem šel do Rakouska. Našel jsem si práci a hrál jsem v Rakousku. A paradoxně jsem měl víc peněz, než kdybych tady hrál ligu.

V tom Rakousku jste hrál jakou soutěž?

Bylo to něco jako naše první A třída, klub se jmenoval Weitra. Tam jsem byl pět let. Pak tři roky v Dolanech a teď jsem ve Chválkovicích. Je mi třicet čtyři let, doufám, že ještě chvilku budu hrát.

Jaké to bylo v Rakousku? Pořád tam ještě hodně kluků jezdí hrát.

Pro mě to bylo super, výborné. Něco úplně nového, co jsem ještě nezažil. Byl to venkovský fotbal, nic profesionálního. Ale já jsem tam jezdil rád. Někteří kluci tam jezdí jen pro peníze, ale mě to bavilo. Sedla mi tam i parta, byli tam dobří kluci, chtěli mě mezi sebe. Vydržel jsem tam pět let v jednom mužstvu, myslím, že se to povedlo. Naučil jsem se německy tak, že se domluvím, nemám s tím problém. Jak se říká, nejlépe se to naučíte v hospodě po tréninku a zápase, to pochytíte raz dva. (směje se)

Takže se dá říct, že v roce 2004 už jste začal vlastně hrát jen pro radost.

Určitě. V Rakousku za to nějaké peníze byly. Pak jsem šel do Dolan, tam byla výborná parta, kluci, které znám odmala – Vojta Pospíšil, Dudys, to už se hraje je pro radost. V zimě si jedeme na soustředění, po každém zápase jdeme na pivo, to je paráda. Tohle mi sedí. Manželka někdy není ráda (směje se), ale doufám, že to ještě chvilku vydrží.

V současné době hostujete v SK Chválkovice.

Ke konci minulé sezony už jsem neměl moc času. Pracuju mimo Olomouc, nestíhal jsem tréninky a krajský přebor bez nich už moc nejde. Mrzelo mě to, kluci tam jsou skvělí, ve Chválkovicích samozřejmě taky. Nechci říct, že první B třída se dá hrát úplně bez tréninku, ale když se budu udržovat a udělám dobrou zimní přípravu, tak jeden trénink týdny stačí, abych byl platný.

Sledujete, jak se daří Sigmě?

Ano. Ne, že bych chodil na každý zápas, za půl roku se mi podaří dostat se tak na tři čtyři utkání. Takže Sigmu vidím a musím říct, že Zdena Psotka odvedl kus práce. Klobouk dolů. Daří se jim, přeju jim jen to nejlepší. Zvlášť teď, když se tam vrátila spousta kamarádů, Kuča nebo Mara Heinz. Věřím, že v Olomouci zase poháry budou.

Zdeňka Psotku jste měl jako trenéra v juniorce, která tehdy hrála druhou ligu. Pokoušel se hrát už tenkrát ofenzivní fotbal jako nyní?

Se Zdenou jsem ještě hrával. Když mě vedl v béčku, tak ofenzivní fotbal, atak, to mu zůstalo. Ale je fakt, že tenkrát byli v juniorce mladí hráči a on je fotbal de facto učil. Já jsem měl něco odkopáno, v Holici jsem hrál druhou ligu za chlapy. Ale většina týmu byli kluci z dorostu a museli hrát druhou ligu. Zdena se ten styl snaží hrát odjakživa, jde touto cestou. Akorát tenkrát to hrál s jinými hráči. Dnes to hraje skvěle, systém hraje stejný pořád, podle mě skvělý.

Vy jste zažil i trenéra Brücknera. Fanoušci hodně srovnávají současnou Sigmu s tou z brücknerovské éry. Vy to můžete porovnat, co na to říkáte?

Myslím, že to podobné není. Když to řeknu hodně zjednodušeně, tak tenkrát stačilo umět hrát fotbal. Jeden vedle druhého tam byli fotbalisti, i beci. Dneska je tam čtyři pět hráčů, kteří se starají o ofenzivu, a vzadu stojí čtyři borci, kteří mají za úkol, aby se neinkasovalo. Ale je to kompaktnější, rychlejší, tvrdší, agresivnější. Dřív to bylo takové fotbalovější. A Karas chtěl hrát fotbal. Také hrál atak, ale hrál ho trošku jinak. Vždycky byl takový, že do pětadvacáté minuty musíš rozhodnout. Je to prostě jiné, silovější.

Lubomír Štrbík

Narozen: 26. 11. 1977

Klubová příslušnost

Holice (1983 – 1985)

SK Sigma Olomouc (1985 – 1998)

LeRK Prostějov (1998 – 1999)

Holice (1999 – 2001)

SK Sigma Olomouc (2001 – 2003)

SK Hranice (2004)

SV Weitra (2004 – 2009)

FC Dolany (2009 – 2011)

SK Chválkovice (2011)

Bilance v SK Sigma: 17 utkání/1 gól