Dnešní pokračování rubriky Hrával jsem za Sigmu … jsme věnovali hráči, který byl u dosud největšího úspěchu SK Sigma Olomouc v nejvyšší soutěži, rovněž i u jednoho z největších úspěchů českého reprezentačního týmu. Obránce Karel Rada (*1971) působil v SK Sigma Olomouc v letech 1994 – 1997. Sigmě pomohl k zisku stříbrného místa v sezoně 1995/96, s národním týmem vybojoval druhé místo na EURU 1996. V české nejvyšší soutěži hrál postupně za Duklu Praha, SK Sigma Olomouc, Slavii Praha, FK Teplice a Bohemians 1905. Za Sigmu a Teplice má dvě nej. Při angažmá na Hané nastřílel 14 branek, tolik v žádném jiném klubu nedal, za Teplice odehrál 109 utkání.

Co se vám vybaví, když se řekne - Hrával jsem za Sigmu?

Samozřejmě dobrá parta, v té době se tady sešla skutečně dobrá parta, pak se mi vybaví druhé místo v lize, které jsme uhráli. To jsou asi tak nejzákladnější věci, co mě v první moment napadly.

Jaké byly fotbalové začátky Karla Rady? To bylo ve Stráži u Tachova.

Otec mě přivedl k fotbalu. Bavilo mě to od začátku. My jsme hrávali v létě fotbal a v zimě hokej. Většina kluků, co hrával fotbal, tak se v zimě přesouvala na hokej. Dokud to šlo, tak jsme to takto kombinovali.

A hokej, to bylo jenom tak nebo organizovaně?

Normálně jsme hráli. V žácích jsme začínali v okresním přeboru, byly to standardní soutěžní zápasy.

Jak dlouho jste při fotbale hokej hrál?

No … Dokud to šlo, do osmé třídy.

To je pro fotbalového obránce celkem dobrá průprava. Vzít si něco z hokejové tvrdosti.

Určitě to mělo něco do sebe. Tenkrát to na vesnici bylo normální, že jsme hrávali i hokej, že to šlo ještě kombinovat. Pak jsem šel do Tachova, tam jsem byl dva roky. A když jsem šel v dorostu do Viktorky Plzeň, tak tam už to samozřejmě nešlo. Tam už ta náročnost, tréninkové a zápasové vytížení bylo takové, že už to prostě nešlo kombinovat.

Z Plzně jste se potom přesunul do pražské Dukly. Tehdy to bylo ještě v rámci základní vojenské služby?

Ano, šel jsem tam na vojnu. V Dukle to bylo perfektní, oproti normální vojně tam nebyl takový ten dril. Byly tam jiné možnosti, nebyla to klasická vojna. Bylo to zaměřené na sportovní stránku.

V Dukle jste byl až do roku 1994. Jak se pak seběhl váš přechod do Olomouce?

Dukla od té doby, co jsem tam v devadesátém roce, po revoluci, přišel, rok od roku upadala. Postupně se ztrácela, až padla úplně, do druhé ligy. Tím pádem jsem byl volný hráč. Zavolali mi z Olomouce, dalo by se říct na doporučení trenéra Matušky, který v Dukle také působil. Díky tomu jsem se do Olomouce dostal.

U nás na Hané jste prožil čtyři roky, jak se vám v Olomouci líbilo?

Byl jsem v Olomouci maximálně spokojený. Samozřejmě začátky jsou vždycky těžké, kostrbaté, než to člověku sedne, než se se vším seznámí, zvykne si na nové prostředí, na nové hráče. Ale potom si to, po prvním půlroce, všechno sedlo tak, jak mělo. Byla to paráda. V té době jsme měli výbornou partu. Dodnes mám v Olomouci spoustu kamarádů a přátel. Takže v Olomouci jsme byli spokojeni.

Hned ve druhé sezoně po vašem příchodu vybojoval Sigma druhé místo v lize, to je dosud největší úspěch klubu v domácí soutěži. Sezona 1995/96, trenér Karel Brückner. Co tehdy chybělo k tomu, aby Sigma ligu vyhrála?

Myslím, že v té době nám ještě chybělo hodně. To druhé místo bylo naše maximum. V té sezoně Sparta odpadla, titul vyhrála Slavia, která byla suverénní. Chvíli jsme se o to pokoušeli, ale myslím, že v té době to Slavia vyhrála zaslouženě.

Trenér Brückner je legendou českého fotbalu, mnoho hráčů na něj vzpomíná v tom nejlepším. Jak na něj pamatujete vy, jak jste ho vnímal?

Tehdy to bylo moje první seznámení s ním. Byl to … Jak bych to řekl … Velký trenér. Jeden z trenérů, který mi dal hodně moc.

Jako hráč Sigmy jste začal působit v reprezentaci, byl v týmu, který udělal nyní již památný úspěch na EURU 1996.

To je do dnešní doby jeden z největších úspěchů reprezentace. Jsem jenom rád, že jsem tam mohl být, že jsem mohl být součástí toho týmu. Protože v té době tam byli velcí hráči, dnes se to zpětně projevuje. Byli tam třeba Poborský, Nedvěd, Berger, Šmicer, Kadlec, Kubík, Němeček. Dnes si člověk uvědomuje, jací to byli hráči, jaké jsou to pojmy.

Úspěchem na evropském šampionátu jste si možná i trošku vysloužil své první angažmá v cizině, šel jste do tureckého Trabzonsporu. Jaké to tam bylo? Jsou hráči, kteří po zkušenostech s Tureckem řeknou, že by tam už nikdy nešli.

Nevím, jestli bych tam víckrát nešel. Pro mě to byl takový začátek, chtěl jsem jít někam ven, chtěl jsem něco zkusit. A naskytlo se tohle angažmá. Byl jsem první český hráč v Turecku. V té době to byla velká neznámá, jít tam. Byla to pro mě velká zkušenost. Byl to samozřejmě diametrálně odlišný životní styl, něco úplně jiného. Šlo spíš o to zvyknout si na jejich komunikaci, jednání, všechno trvá déle, všechno je komplikovanější. Ale nakonec na to vzpomínám rád, protože to je životní zkušenost, kterou už nikdy nezískáte.

A také tam jsou trošku jiní fanoušci, než v České republice.

Samozřejmě. Tam jsou fanoušci víceméně fanatici. Nic mezi tam neexistuje. Buď vyhráváte, nebo prohráváte, nic mezi není.

Je ten fanatismus pro fotbal lepší? Nechybí špetka právě tohoto trošku českým fanouškům?

Záleží, jak se to vezme. Někdy ten fanatismus byla až takový, že diváci byli tak bouřliví, že byli schopni vtrhnout na trávník nebo kamenovat autobus po zápase. Někdy je to až přehnané. Ale zájem o fotbal je tam obrovský. Denně v tisku probíhají několikastránkové rozbory, ze zápasů i z tréninků. Zájem je obrovský. Kamkoliv jsme přijeli, tam to žilo fotbalem. Takže tam jsou fanatici, kteří fandí nějakému klubu a fandí mu, ať se děje co se děje. Ve zlém nebo v dobré, fandí. Někdy je to až neúměrné, ale tam to k tomu patří.

Z Turecka jste se vrátil domů do republiky a šel do Slavie. Byl tam zájem médií a veřejnosti alespoň trošku srovnatelný?

Řekl bych, že celkově u nás ještě nedá. Protože zájem diváků a všech okolo ještě takový zdaleka není. Samozřejmě je to hodně sledované, ale až tak, jako třeba v tom Turecku, to ne.

Pak jste hrával v Německu, tam byl fotbal populární hodně.

Tam nejsou takoví fanatici, ale zájem o fotbal je tam obrovský. Tam je to sledované hodně samozřejmě. Zase je to o něčem jiném. Zázemí, životní úroveň, to vše je zase někde úplně jinde, než v Turecku.

Pak jste se vydal do Teplic, v tomto klubu jste odehrál nejvíc zápasů v Gambrinus lize.

Nám se tam podařily myslím dva ročníky za sebou, kdy jsme šli do pohárů. Podařilo se nám vyřadit Kaiserslautern, Feyenoord Rotterdam a další kluby. Jeden ročník byl hodně zajímavý, hráli jsme proti Celtiku, který byl tehdy na vrcholu, doma se nám ho podařilo porazit. Bylo to pro mě také zajímavé angažmá.

Hodně zajímavé angažmá pro vás bylo i to poslední, v Bohemians. To měl tento klub obrození, semkli se fanoušci, bojovalo se o postup do ligy.

Zvažoval jsem, jestli ještě hrát nebo nehrát. Nakonec jsem byl rád, že jsem do Bohémky šel. Protože díky těm fanouškům a všemu okolo tam byla obrovská euforie. Tak výborní fanoušci na mé poslední sezony … Poznal jsem, co fanoušci dokážou, to jsem zažil jenom v cizině nebo v evropských pohárech a mezistátních utkáních. Atmosféra byla na každém zápase taková, jako v zahraničí. Diváci chodili a povzbuzovali, atmosféra byla výborná.

Sledujete stále výsledky Sigmy nějak podrobněji?

Sleduju to, samozřejmě. Výsledky, tabulku, podívám se na zápas, čtu, klasicky. Vždycky se podívám na ty kluby, kde jsem hrával.

Ten rozhovor bude v bulletinu při utkání Sigmy proti Teplicím. Za oba kluby jste hrával, komu budete fandit?

To je vždycky otázka (směje se) Někde jsem a ptají se mě: ty jsi hrával tam a tam, tak komu budeš fandit. Říkám jim, teď nevím (směje se). Když už se dívám na fotbal, tak bych chtěl vidět samozřejmě co nejlepší hru, co nejvíc gólů. A pak už je to o tom, jak ten zápas vyjde. Jestli vyhraje ten nebo ten, to tak už tak moc vážně neberu. Hlavně vidět dobrý fotbal. Kluci, se kterými se hrával, už nehrají. Když ještě hrávali spoluhráči, tak jsem to sledoval podrobněji, ale teď už moc ne.

Zůstal jste u fotbalu i po skončení kariéry?

Zůstal tak aktivně neaktivně. Trénuju mladší žačky ve Viktorce Plzeň. Když jsem končil, tak jsem si chtěl od fotbalu v první řadě odpočinout, na chvíli ho vypustit. Dcera začala hrát, takže díky ní jsem se k fotbalu zase vrátil jako trenér. Ale jestli bych chtěl jít jako trenér dál třeba do mužského fotbalu, to momentálně nevím. Zase se do toho vrátit, podstupovat to ježdění, cestování, stěhovaní. Hrál jsem profesionálně devatenáct let. A tohle patří i k tomu trenérství. Pokud bude člověk chtít trénovat něco výš, tak musí počítat s tím, že to je o tom cestování, změna působišť, stěhování, protože u nás je to trenérské řemeslo takové, řekl bych, nevyzpytatelné

Karel Rada

Post: obránce

Narozen: 2. 3. 1971

1977–1983 Sokol Stráž u Tachova

1983–1985 UD Tachov

1985–1990 Škoda Plzeň Senior

1990–1994 Dukla Prague 67/6

1994–1997 SK Sigma Olomouc 86/14

1997–1998 Trabzonspor 41/1

1999–2000 SK Slavia Prague 56/1

2001–2002 Eintracht Frankfurt 31/1

2002–2006 FK Teplice 109/6

2006–2008 Bohemians 1905 43/0

Reprezentace: 43/4