Příští rok oslaví jubilejní dvacátou sezónu na Andrově stadionu. Pozor! Není řeč o některém hráči nebo trenérovi, nýbrž o Zdence Kučeříkové, která v našem klubu začala pracovat již jako studentka. Co přesně dělá a jak se cítí žena ve fotbalovém prostředí? Přečtěte si další díl rubriky Můj klub, moje město.

Tradiční první otázka. Jak a kdy začal váš příběh v Sigmě Olomouc?

Začala jsem tady pracovat od 20. června v roce 2000.

Takhle přesně si to pamatujete?

Ano, pamatuji si to přesně. Na to se nezapomíná. Jsem tady díky panu Lébrovi, protože jsem v jeho firmě Snyze byla na praxi ještě jako studentka. On si mě tam všimnul. Ještě než jsem šla k maturitě, ozval se mi spolu s panem Kubíčkem. Zeptali se mě, jestli bych nechtěla pracovat v Sigmě. Pan Kubíček v té době sháněl asistentku, takže si mě pozval na výběrko, na kterém jsem byla asi jenom já (směje se). Od toho okamžiku jsem tady.

Co jste tehdy studovala?

Obchodní akademii tady v Olomouci. Během studia jsme museli povinně získat praxi ve firmě. Švagr mi to domluvil ve firmě pana Lébra. Znali se, protože jeho firma, stejně jako ta pana Lébra, sídlila ve stejné budově.

Po maturitě jste studovala vysokou školu, nebo jste se už věnovala jenom práci na Sigmě?

Mohla jsem jít na Vysokou školu ekonomickou do Prahy, ale tehdy už jsem věděla, že můžu nastoupit do práce v Sigmě. Když mě pan Kubíček přijímal, slíbil mi, že školu budu moci dodělat. První tři roky po maturitě jsem se tedy věnovala jen práci v klubu a poté jsem si dálkově vysokou školu dodělala.

Jaká je z pohledu ženy práce ve fotbalovém klubu?

Baví mě to. Začínala jsem jako asistentka pana Kubíčka. Po návratu z mateřské dovolené se moje pracovní náplň změnila. Jinak si říkám, že je ironií osudu, že jsem skončila právě u fotbalu, protože fotbal mě nikdy nezajímal. Spolužačky ve třídě měly daleko větší přehled o tom, kdo z hráčů hraje za Sigmu a jak se jim daří. Já vůbec (směje se). Ale jsem tady spokojená. Nejvíce je zajímavé sledovat, jak se Andrův stadion během těch let proměnil.

Zkuste nám prosím popsat, co všechno v klubu máte na starosti.

Po návratu z mateřské mám na starosti všechny mzdy zaměstnanců i všech fotbalistů. Vedu také pokladnu, takže veškerá hotovost jde přese mě. Během zápasového dne zajišťuji catering ve VIP zóně a prodej vstupenek. Plus vždycky se objeví něco navíc, co je potřeba akutně vyřešit (směje se).

Máte dva syny. Uvažovala jste, že je dáte na fotbal? Vyloženě se to nabízí.

Spíš si to přál manžel. Fotbalovou kariéru bych si pro syna moc nepřála, když to tak vidím (směje se).

Z jakého důvodu?

Fotbalová kariéra je hrozně vrtkavá záležitost. Risk. Nevíte, co se stane. Může přijít zranění. Přijde mi, že je to také hodně o štěstí. Být ve správný moment na správném místě a potkat správné lidi. Navíc by musel být hodně dobrý, aby se někam dostal a uživil se. Starší syn tady dokonce chvilku hrál, ale baví ho spíše jiné věci. Mladší syn hraje fotbal, ale budu radši, když se zajistí jinak než fotbalem (směje se).

Jak říkáte, do Sigmy jste nastoupila v roce 2000 fotbalem nepolíbená...

Přesně tak. Byl to tehdy dokence požadavek pana Kubíčka. Líbilo se mu, že o fotbale nemám větší povědomí a že nejsem fotbalem zatížená.

Neříkejte, to je zajímavé. Jak jste na tom s fotbalem teď?

Teoreticky vím, co je to ofsajd. Na hřišti bych to asi nepoznala v té rychlosti (směje se). Spíše to vnímám tak, že po hřišti běhají kluci, které znám. Nevnímám hru jako takovou, ale spíše, jak se daří našim klukům. Fandím jim, ale určitě to neprožívám jako kolegové ze sportovního úseku, kteří vnímají, jestli se hrálo dobře nebo ne. Pro mě je nejdůležitější, jestli po zápase máme tři body.

Řekla jste, že se staráte o mzdy, o pokladnu, ale také o catering ve VIP zóně během zápasového dne. To je pestrá pracovní náplň.

Zápasový den je velký frkot. Hodně se to změnilo. Dříve to tak nebývalo. Většinou všechno jídlo a pití přijelo hotové. Holky to v podstatě jen načančaly a hned mohly obsluhovat. Poté, co jsme spadli do druhé ligy, jsme hledali cestu, jak ušetřit. Jídlo nám tedy už nevozí.  Samy pečeme štrůdly, chystáme jednohubky. Většina těchto věcí je přichystána v den zápasu.

Pravda je, že když přijdete do VIP zóny před zápasem, tak to tam fantasticky voní. Štrůdl pečete sama?

Ze začátku jsem ho pekla sama. Pak jsem to naučila i holky, které mi tady pomáhají. Když se stane, že hrajeme ve všední den a holky nemůžou přijít, tak samozřejmě peču. Ráda přiložím ruku k dílu.

Takže kdyby někdo z našich fanoušků chtěl váš recept, dáte mu ho?

Jasně, že jo. Ale každá hospodyňka ví, že štrůdl je jednoduchá záležitost.

Co pro vás Andrův stadion znamená?

Každý den sem chodím do práce a chodím sem ráda. Vždycky to tak bylo. Andrův stadion považuji v podstatě jako svůj druhý domov. Myslím si, že to takhle nemám jenom já, ale všichni, kteří tady pracujeme. Pracuje se i o víkendech. Od začátku jsem to brala jako fakt. Prostě kolem fotbalu se to tady všechno točí.

Přesně, jak říkáte. Je to práce ve fotbalovém prostředí. Není to jen pondělí až pátek. Pracuje se i o víkendech.

Bylo to hodně náročné, když byly děti menší. Teď už jsou starší a je to v pohodě. Vždycky jsem si to nějak zařídila. Troufnu si říct, že jsem nikdy nechyběla na domácím ligovém zápase A-týmu. Když hrál B-tým druhou ligu, chodila jsem i na jeho zápasy. Beru to už jako automatickou věc a nikdy by mě nenapadlo říct, že nepřijdu.

Který zápas Sigmy vám utkvěl v paměti nejvíce?

Zpravidla ze zápasu nevidím nic, protože musím pořád něco řešit. Počítám peníze za vstupenky. Někdy volají holky, že se něco stalo. Dávám dohromady počet diváků na stadionu. Je toho opravdu hodně. Nejvíce si vybavuji právě zápasy, kdy byl plný stadion a mohla jsem na chvilku vykouknout na tribunu a nasát tu atmosféru. Třeba při zápase se Sevillou běžely mexické vlny. To bylo úžasné.