Výborný brankář, nad jehož zákroky se nám často tajil dech. Vysloužil si za to trefnou a nezapomenutelnou přezdívku „čaroděj“. Ano, je řeč o Martinu Vaniakovi, který byl nedávno fanoušky Sigmy zvolen brankářem století.

Martine, s fotbalem jste začal v Ústí nad Labem. Jaké byly vaše fotbalové začátky?

Pod oknem jsem měl škvárové hřiště, které dnes už neexistuje. Zrušilo se kvůli výstavbě velkého mostu. Mé fotbalové začátky se datují do žákovských let, kdy jsem trénoval v jednom malém místím klubu. Trénovali jsme jenom na škváře. Pak jsem přestoupil do Armaturky Ústí nad Labem, kde jsem byl od dorosteneckého věku až do chlapů. Hrála se tam tehdy druhá liga. Z Ústí jsem odešel na vojnu do Hodonína a na Moravě už jsem pak zůstal.

Jaké to bylo na vojně? Oldřich Machala v předchozím rozhovoru povídal, že to byla vojna jako řemen. Bylo to stejné i u vás v Hodoníně?

Ano, bylo to stejné. V Hodoníně se tehdy hrála 1. A třída, takže fotbal byl pro mě spíš okrajovou záležitostí. Trénovali jsme odpoledne, ale před tím jsme normálně chodili na stráž a dělali jsme věci, které nám přikázali. Bylo to náročné v tom, že VTJ Hodonín nebyl profesionální klub a pro vojenské představitele byla na prvním místě jednoznačně vojna a fotbal šel trošku bokem. Byli jsme spíše takové černé ovce, fotbal oni doopravdy moc nebrali. Když jsem byl poslední rok na vojně, přišel převrat, změnil se systém. Juniorka Dukly Praha přešla právě do Hodonína a já jsem tak měl možnost chytat třetí ligu. Pro nás fotbalisty se podmínky v klubu výrazně zlepšily a začali si nás více vážit.

V roce 1991 jste přestoupil do Sigmy. Jak se zrodil tento přestup?

Zrodil se tak, že ještě v Hodoníně jsem proti Sigmě chytal pohárové utkání, kde jsem nejspíš zaujal vedení klubu. Pravděpodobně mě po tomto zápase začali sledovat. Třetí ligu jsme hrávali třeba v Uničově nebo v Dolním Benešově, takže to neměli daleko. Vím, že mě jeli sledovat i na zápas do Brna. Potom si mě vzali, ještě během vojny, na půlroční zkoušku.

Jakou jste měl tehdy pozici? V bráně byl Luboš Přibyl, hrály se evropské poháry…

Když jsem přestoupil do Sigmy, měl jsem pozici trojky. V dalším roce už jsem byl dvojka. Byla to pro Sigmu obrovsky úspěšná sezóna, ale já chytal převážně za juniorku v divizi. Z divize jsme postoupili do třetí ligy a až po dvou a půl letech jsem se dostal do brány áčka. Bylo to ještě za federální ligy.

I tak to pro vás muselo být přínosné. Působit pod panem Brücknerem a v tak kvalitním mužstvu.

Rozhodně. Byla to velká škola. V té době se ještě tolik neodcházelo do zahraničí jako dnes. Zkušení hráči zůstávali v lize, takže jsem se měl od koho učit. Trénoval jsem s kvalitními a zkušenými hráči, kteří už toho měli v lize za sebou hodně. Mělo to pro mě velký přínos. Výkonnostně jsem rostl a po dvou a půl letech jsem se do brány dostal a mohl jsem tady ligu chytat.

Poté jste působil čtyři roky v Drnovicích. Do Sigmy jste se ale vrátil. Nemrzí vás třeba, že jste přišel o zápasy s Olympiquem Marseille?

Bylo pro mě lepší jít pravidelně chytat do Drnovic. Troufnu si říct, že se mi to pak v druhé části kariéry vrátilo. Vrátil jsem se do Sigmy, zachytal jsem si proti Celtě Vigo i Zaragoze. A pak i v Lize Mistrů se Slavií.

Jste mistr světa v chytání přímých kopů. Kde tato soutěž vůbec probíhala?

Bylo to na turnaji ve španělské Marbelle. Proběhlo to ke konci kalendářního roku, tedy po konci podzimní části sezóny. Turnaje se zúčastnilo pět brankářů a dvacet pět střelců. Během prvního dne vypadlo několik střelců a pak bylo finále. Byla to velká show. Přenášela to i televize. Mezi střelci byli výborní hráči. Někteří nebyli v té době tak známí, ale postupem času se vypracovali v opravdu kvalitní světové hráče.

Prozradíte nám nějaké jméno?

Třeba David Villa, který hrál i v Barceloně. Byl tam Zinedine Zidane, Hernandéz z Mexika a ještě další hráči z Evropy. Abych pravdu řekl, všechna jména už si nepamatuji.

Byl jste známý skvělými zákroky na čáře, které utkvěly lidem v paměti. Díky tomu vznikla i vaše přezdívka „Čaroděj“. Jak na tohle pojmenování nahlížíte?

Je úžasné, že po mě něco ve fotbale zůstalo. Když jdu po ulici v Olomouci nebo v Praze tak někde slyším: „Hele, čaroděj“! Pro mě je příjemné vědět, že jsem v lidech zanechal nějakou vzpomínku ohledně fotbalu.

Vybavíte si nějaký obzvlášť povedený zápas v dresu Sigmy?

Určitě to byl domácí zápas proti Slavii, kterou jsme porazili 2:1 hned v prvním kole. Vím, že před sezónou tady proběhl krásný turnaj. Hráli jsme proti Panathinaikosu Atény a Austrii Vídeň. Ten turnaj jsme vyhráli a takhle začala památná sezóna, ve které jsme skončili druzí. Z té sezóny si vybavuji ještě zápas v Drnovicích, kde jsme vyhráli 2:1 a do posledních momentů jsme bojovali o titul se Slavií. My jsme potom prohráli v Uherském Hradišti a Slavia si to už pohlídala. I tak to byl jeden z největších úspěchů Sigmy, protože jsme vážně měli šanci na titul.

Povíte nám nějakou zábavnou historku z dob vašeho působení v Sigmě?

Po vítězných zápasech jsme dělali různé ptákoviny. To se snad nedá ani publikovat (směje se). Často se dělávalo, že jsme si polepovali bundy. Chodívali jsme společně na oběd a často někdo šel s nalepenou jedničkou na bundě (směje se). Nebo mazání trenek emulzí. Dělala se spousta hloupostí.

Údajně, když někdo seděl pár minut před tréninkem na toaletě, tak zpravidla na něho přiletěl kýbl vody?

Jojo, na to si moc dobře vzpomínám. Že se něco chystá, jsem poznal, když nastalo podezřelé ticho. Pak to přešlo ve výbuch smíchu (směje se). Ano, takové věci se dělaly.

Co vy a česká fotbalová reprezentace?

Bylo to příjemné období. Na reprezentační srazy jsem jezdil několik let. Neodchytal jsem sice toho tolik, ale za pana Chovance jsem jezdil na srazy docela pravidelně. Tehdy jsme vypadli v baráži o mistrovství světa s Belgií. Mrzí mě také, že jsem se nedostal na EURO do Portugalska v roce 2004. Před turnajem jsem byl v širším kádru, jezdil jsem na zápasy, ale trenér si nakonec vybral někoho jiného. Ale jinak na reprezentační srazy vzpomínám rád. Na pokoji jsem býval s Honzou Kollerem. Být v týmu s Nedvědem, Ujfalušim, Barošem a dalšími se nepoštěstí každému.

Ze Sigmy jste odešel do Panionisu Atény. Jak se vám líbilo v Řecku?

Byl to úžasný život. Na Řecko vzpomínám rád, co se týče života. Co se týče fotbalu, stálo to za starou belu. Hráli jsme do konce sezóny o záchranu. Bylo to složité období, protože jsem přišel do týmu a hned se vyměnilo jedenáct hráčů a trenér. Za dva měsíce se vyměnil další trenér, za půl roku byl další nový trenér a pak ještě jeden, takže za rok se vyměnili čtyři trenéři.  Po podzimu se vyhodilo deset hráčů, zůstal jsem jenom já a přišlo nových jedenáct hráčů. Po životní stránce mi to dalo strašně moc, zocelil jsem se tam. Doma jsem lítal trošku v oblacích. Myslel jsem si, že v naší lize jsem byl nadprůměrný. Tam jsem spadl na držku a musel jsem začít od píky. Hodně mě to naučilo a posunulo v kariéře dál.

Přes angažmá v Mostu jste se dostal do pražské Slavie a tam přišel úspěch v podobě účasti v základní skupině Ligy mistrů.

Skládalo se tehdy úplně nové mužstvo čtrnáct dnů před důležitým zápasem v Žilině. Já jsem přišel jako poslední a měl sotva týden si zvyknout na tým. V Žilině jsme nebyli lepší, ale uhráli jsme remízu 0:0. To samé bylo v domácím zápase. Postoupili jsem na penalty a čekal nás Ajax. Huntelaar, Suaréz, Heitinga. Hráči, kteří potom šli do velkých klubů. Měli jsme obrovskou kliku, že jsme přes ně prošli.

Zajímavé je, že pod postupem Slavie do Ligy Mistrů se tehdy výrazně podepsal i Standa Vlček, se kterým jste se potkal v olomouckém dresu.

Jasně, se Standou jsme to tady zachraňovali, když jsme byli třetí od konce. Měli jsme málo bodů, vypadalo to na sestup. Pamatuji si, že v té situaci se ujal týmu John Uličný. První zápas jsme prohráli venku v Liberci. Další zápas jsme měli hrát doma se Slováckem, ale nehrálo se a další kolo jsme jeli do Blšan. Bylo to hodně složité období, byl to nápor na nervy. Standa Vlček tehdy dával důležité góly. Nakonec jsme se zachránili a v další sezóně jsme dokonce hráli do posledního kola o Ligu mistrů. Bohužel se nám to nepodařilo.

Jaké je to stát na trávníku před zápasem Ligy mistrů a slyšet tu proslulou znělku?

Je to úplně jiný level. Pohár UEFA a Liga mistrů je diametrální rozdíl. Samozřejmě, je to úžasný pocit, když tam stojíte a slyšíte tu znělku. Byly ale zápasy, u kterých jsem ji ani nevnímal, protože se maximálně soustředíte a víte, že vás čeká obrovsky těžký soupeř. Arsenal tehdy vedl anglickou ligu, Sevilla vedla španělskou ligu. Nevnímal jsem tehdy ani tu hudbu, ale spíš to, že budu hrát proti takovým soupeřům. Jednou jsem si ji ale hodně užil. To jsme hráli v Bukurešti a tam ji hráli delší než obvykle.

Jak byste zhodnotil svou fotbalovou kariéru? Udělal byste něco jinak?

Jsem za ni rád, protože s tím co jsem uměl a s čím jsem přišel do Sigmy, si myslím, že jsem se dostal až za hranu své výkonnosti. Tam jsem se dostal díky své píli a vůli a tím, že mi vždycky někdo pomohl a dal mi šanci chytat. Byl to například trenér Brückner. Pomohl mi i trenér Vít a vlastně jakýkoliv trenér brankářů, který mě něco naučil. Než jsem přišel do Sigmy, dá se říct, že jsem byl samouk.

Po skončení hráčské kariéry jste se prosadil jako trenér brankářů. Zkuste prosím porovnat dnešní brankářskou školu se školou, ve které jste byl trénovaný vy.

Jejda, to je velký rozdíl (směje se). Tehdy žádní trenéři brankářů nebyli. Byli jsme samouci, na nás se akorát střílelo. Dnes je z brankářů pomalu třetí stoper. Je to hráč, který rozehrává, který pomalu určuje styl hry zezadu. Dnešní brankáři mají daleko více práce než dříve, musí být komplexní, musí umět číst hru, musí umět hrát nohama, musí umět vybíhat. Tréninky tomu odpovídají.

Jako trenér brankářů jste působil ve Slavii, Bohemce, Plzni nebo třeba v Brně. Myslíte, že trénink českých gólmanů jde správným směrem?

Když si vezmeme reprezentační gólmany, kteří pravidelně chytají v zahraničí, a to nejsou ledajaké ligy, tak je to známka toho, že se to dělá správně. V dnešní době je strašně moc kvalitních brankářů v Evropě a tím, že se například Vaclík, Pavlenka nebo Koubek prosadili v takových soutěží, o něčem svědčí.

Po sezóně ukončí kariéru brankářská legenda Petr Čech. Měli jste k sobě blízko?

Petr začínal v reprezentaci za mě a za Srníčka. Chytali jsme společně na Andrově stadionu za reprezentaci proti Slovensku. Já první poločas, on druhý. Je to cílevědomý, chytrý gólman, který věděl, co chce a za čím si jde. Udělal velké jméno českému fotbalu. Je trošku škoda, že po kariéře bude působit v Anglii a ne u nás v Česku, protože má obrovské zkušenosti.

V anketě „Trenér a jedenáctka století“ jste byl fanoušky Sigmy zvolen brankářem století. Co na to říkáte?

V Sigmě chytala spousta vynikajících brankářů, o to víc mě to těší. Je to pro mě velká čest, že si na mě lidé vzpomněli, přece jenom už delší dobu nechytám. Vnímám to jako ocenění mé práce během kariéry.

Koho byste volil vy na pozici brankáře století?

Velice si mi líbí, jak charakterově i gólmansky, Miloš Buchta. Pro mě je Miloš momentálně velkou osobností Sigmy. Jsem rád, že tady je, protože má zkušenosti, má to srovnané v hlavě a pomáhá mladým klukům v zápasech. Chodím se dívat na Sigmu pravidelně a Buchtič je pro mě jednoznačně číslo jedna.

Sigma letos slaví významné výročí. Co byste jí popřál ke 100. narozeninám?

Sigmě bych popřál, aby pokračovala v trendu, v jakém jde, tedy ve vychovávání mladých talentů a jejich zapracování do ligové sestavy. Zatím se to daří. V posledních letech se sice dvakrát spadlo a pak postoupilo zpátky, ale myslím si, že to kluky zocelilo a teď jsou z nich hráči, kteří můžou hrát v největších českých klubech a možná i v zahraničí.