David Kobylík patří mezi nejúspěšnější odchovance našeho klubu. Prošel si řadou zahraničních angažmá, ale na Sigmu a rodnou Olomouc nikdy nezanevřel. „Byl jsem Sigmák, jsem Sigmák a budu Sigmák. I když se Sigmě bude dařit nebo nebude. Názory na fotbal i na klub se snažím mít objektivní, ale co se týče fandění, jsem Sigmák. Nikdy jsem nechtěl žít jinde, protože se cítím jako Olomoučák a věřím, že Sigma nám bude dělat radost, třeba takovou, jakou nám udělala při domácím zápase se Sevillou."

Davide, jaké byly tvé fotbalové začátky?

V Sigmě Olomouc jsem hrál od pěti let. Můj táta byl rozhodčí, takže znal hodně lidí z fotbalového prostředí a přivedl mě sem na první trénink.

Fotbal hrával i tvůj bratr a také za Sigmu.

Ano, on je o 4 roky mladší, takže začínal později, ale také hrál za Sigmu od přípravky až po muže. Pak jsme se dokonce potkali v áčku a zahráli si spolu.

Hrát s bratrem v jednom týmu muselo být zajímavé.

Tehdy jsem se vrátil z ciziny, už ani nevím odkud (směje se). Brácha v áčku začínal, měl za sebou pár zápasů. V týmu jsme spolu byli půl roku, bylo to fajn, ale v mistráku jsme se na hřišti nakonec nepotkali.

Do ligy jsi nakoukl už v 17 letech. Co bylo hlavním důvodem, že se ti to povedlo tak brzo?

Je potřeba k tomu mít kousek štěstí, to jsem měl, ale za štěstím si také musíte jít. Měl jsem předpoklady a výkonnost hrát ligu, a proto mi trenér Kalvoda dal šanci. On mě vedl už od dorostu, tehdy byl "A" dorost spojený s juniorkou. V 16 letech už jsem hrál 3. ligu, která v té době měla obrovskou kvalitu. Pokud je někdo dobrý, tak je jedno, kolik mu je let. Prostě jsem na to měl a to se potvrdilo hned, jak jsem dostal šanci. Pan Kalvoda byl takový můj olomoucký fotbalový táta, jsem mu vděčný za to, že mi dal šanci.

Jak tě tehdy přijalo mužstvo, konkrétně starší hráči?

Klasicky na tu dobu, fungovala totiž hierarchie staří – mladí. Jak pozoruji fotbal, tak dnes už to tak není. Přišel jsem do áčka s Davidem Rozehnalem, byli jsme mladí, všechno jsme odnosili, udělali všechno, co po nás chtěli. Dnes už jsem trenér a musím říct, že mi ta hierarchie v týmu chybí. Tehdy se mi to líbilo a považoval jsem to za správné. Vzpomínám si, že jsme jednou měli závěrečnou po sezóně a během té akce jsem nepil žádný alkohol. Pak za mnou přišel Olda Machala a Pepa Mucha a vzali mě na bar. Řekli mi: „Teď už si můžeš s námi dát, protože jsi náš.“ Tím mi naznačili, že i když jsem mladý, patřím do týmu, protože odvádím na hřišti to, co bych měl. Od té doby jsem spíše tíhnul ke starším hráčům. Navíc jsem byl vždycky docela drzý, hlavně na hřišti a nikdy jsem se moc nebál. Tihle starší kluci i trenér Kalvoda mě drželi nohama na zemi.

Jsi mistr Evropy do 21 let. Co to v tobě vyvolává a jak na to vzpomínáš?

Jsem na to hrdý. Moje role v týmu byla obrovská, měl jsem dokonce nejvíce startů za jednadvacítku ze všech hráčů, kteří tam byli. Byl to velký úspěch, dodneška je to jediná zlatá medaile českého fotbalu napříč všemi kategoriemi a myslím, že bude velice těžké něčeho podobného zase dosáhnout. Většina těch hráčů se prosadila do áčka reprezentace, což se mi bohužel nepovedlo.

Odehrál jsi všechny zápasy ve skupině i semifinále, ale do finále jsi nenastoupil, co se tehdy stalo?

V noci před finále jsem dostal čtyřicítky teploty a nebyl jsem schopný do zápasu nastoupit. Bylo to pro mě hrozné, ani oslavy jsem si moc neužil. Mrzelo mě to, protože jsem odehrál super EURO a ve finále bych za normálních okolností nastoupil.

Pak následovalo angažmá ve francouzském Strasbourgu.

Tam to bylo pro mě strašně těžké. Ve Francii se hrál jiný fotbal než v Česku nebo v Německu, působilo tam hodně černochů, kteří byli fyzicky extrémně silní. Nehrálo se vůbec jeden na jednoho, protože oni byli v soubojích tak silní, že se spíše hrálo pozičně, kombinace v trojúhelníku a tak dále. Když jsem tam přišel, hned v letní přípravě jsem se zranil na tři měsíce. První zápas jsem hrál až před Vánocemi po dlouhé rekonvalescenci. Přestoupil jsem tam, když jsem měl čerstvých 20 let a fyzicky jsem ještě nebyl schopný se jim vyrovnat, přesto jsem tam nějaká utkání odehrál. Po první sezóně jsme se domluvili na prodloužení hostování a strávil jsem tam i druhou sezónu. Pak jsem se vrátil do Olomouce.

Ano, do Sigmy ses vrátil potom ještě jednou. Jaký je tvůj největší zážitek v Sigmě?

První ligový gól. Trenér Kalvoda mě poslal na hřiště 5 minut před koncem za stavu 0:0. V 92. minutě zápasu jsem prošel s balonem přes 5 lidí a dal góla. Byla to velká euforie. Těch zážitků je hodně, vstřelil jsem gól Mallorce, což byl úplně můj první za áčko Sigmy. Vzpomínám si, že jsme měli výbornou partu a od starších hráčů jsem se toho mohl hodně naučit. Dnes s nimi hraji za starou gardu a strašně si vážím toho, že jsem s nimi mohl tehdy hrát.

Co angažmá v Bundeslize?

To bylo super, sedlo mi to. Měl jsem výbornou sezónu v Sigmě po návratu z Francie, byl jsem vyhlášený nejlepším hráčem v lize na svém postu. Skončili jsme třetí pod vedením trenéra Uličného, měl jsem na kontě 4 branky a 21 asistencí. Koupil mě Bielefeld, sice jsem se taky na začátku zranil, ale jinak jsem odehrál celou sezónu v základní sestavě i půlku druhé sezóny. Dostal jsem se i do reprezentace na jeden zápas. Pak se změnili trenéři a už jsem toho nehrál tolik. Byli jsme na německé poměry malý klub. Zachránili jsme se ve všech 3 sezónách, které jsem tam byl. Pro mnoho to bylo překvapením. Udělal jsem chybu, že jsem nezůstal v Německu, protože jsem měl nabídku z druhé Bundesligy, ale rozhodl jsem se jít na Kypr.

Na Kypru to neklaplo?

Tam to bylo divoké. Profesionalismus jim ještě nic moc neříkal. Přišel jsem v červnu na přípravu, neskutečná vedra, jiný styl života a hlavně jsme čekali dítě. Chvilku po mně dovedli na můj post Brazilce – bombarďáka, který s Mourinhem v Portu vyhrál Pohár UEFA. Měl 50 kilo a s balonem uměl takový věci, který bych se v životě nenaučil (směje se), takže jsem přes něho neměl šanci dostat se do sestavy. Byl jsem rád, že jsem po půl roce odešel a vrátil se do Sigmy. Ze Sigmy jsem šel do Žiliny a vyhrál tam titul, což považuji také za velký úspěch. Odehrál jsem nejvíce utkání ze všech, trenér Hapal mě chtěl i na další sezónu, ale majitel rozhodl jinak. Odešel jsem do nejvyšší polské soutěže (Polonia Bytom), tam jsem ožil, mohl jsem pak přestoupit do ambiciozního Cracovia Krakov, ale kluby se nedohodly. Sám v sobě jsem ale cítil, že moje kariéra jde z vrcholu pomalu dolů.

Co ti fotbalová kariéra dala do života?

Spoustu zážitků a vzpomínek. Dala mi dobrou průpravu na to, co mě baví a to je trénování. Chodil jsem trénovat žáčky, ještě když jsem aktivně hrál. Věřím, že mi kariéra dala spoustu znalostí a zkušeností k tomu, abych byl jednou dobrý trenér.

Naopak vzal ti fotbal něco?

Neřekl bych. Vždycky jsem chtěl hrát profi fotbal a udělal jsem pro to všechno, co bylo v mých silách. Možná mi vzal to, že jsem nešel studovat, protože jinak bych nejspíš šel. Jinak mě nic nenapadá.

Dnes se tedy věnuješ trénování, píšeš dokonce články pro Olomoucký deník.

Ano, psaní článků mě baví, dělám to doopravdy rád. Sám jsem poprosil o to, abych to mohl dělat. Píšu už skoro dva roky, těch článků je kolem stovky. Zatím mám na to pozitivní ohlasy a doufám, že se to lidem líbí. Šéfredaktor mi nabídl psát i další věci. Kromě toho chodím ještě do zaměstnání  a trénuji, což zabírá také hodně času.

Máš i vyšší trenérské cíle?

Chtěl bych samozřejmě trénovat co nejvyšší soutěž. Každý rok si dělám vyšší trenérskou licenci. Teď mám B licenci, chtěl bych jít na A licenci. Jsem docela ještě mladý a moje trénování má postupný vývoj. Na trénování mě hodně baví práce s psychikou hráče, baví mě je motivovat a dostat z nich maximum. Dospělé chlapy už nenaučím hrát fotbal, ale můžu jim dodat energii, sebevědomí a klidnou hlavu, aby na té hraně, kdy se ti to povede nebo nepovede, se ti to povedlo co nejčastěji.

Vybavíš si na závěr nějakou legrační příhodu z dob tvého působení v Sigmě?

Těch bylo strašně moc a většinu jsem jich už popsal ve svých článcích. Spoluhráči jsme zabalili do báglu na soustředění brusle, nejeli jsme ale na zimní soustředění, ale na letní na Kypr, kde bylo obrovské vedro. Udělali jsme milion ptákovin. V Sigmě byla dobrá parta. Byl jsem Sigmák, jsem Sigmák a budu Sigmák, když se jí bude dařit nebo nebude. Názory na fotbal i na Sigmu se snažím mít objektivní, ale co se týče fandění, jsem Sigmák. Nikdy jsem nechtěl žít jinde, protože se cítím jako Olomoučák a věřím, že Sigma nám bude dělat radost, třeba takovou, jakou nám udělala při domácím zápase se Sevillou.

Davide, děkujeme ti za rozhovor, ať se ti daří a máš se fajn!