Během hráčské kariéry šel postupnými kroky. Z nižších soutěží se propracoval až do první ligy, ve které odehrál více jak 200 zápasů. V roce 2012 se v barvách Sigmy stal vítězem Poháru České Pošty a Superpoháru. Je také jedním z mála ligových fotbalistů, kterému se během hráčské kariéry podařilo vystudovat vysokou školu. Dnes Tomáš Janotka dělá postupné kroky jako trenér. Začal u žáčků v Hněvotíně, v současnosti koučuje naši devatenáctku.

Tome, jaké byly tvé fotbalové začátky?

Moje fotbalové začátky jsou spojeny s tradiční brněnským klubem ČAFC Židenice Brno.  V nějakých 7 letech jsem přišel se svými spolužáky na klasický nábor do přípravek. Fotbal nás bavil, tak jsme to šli zkusit. U fotbalu jsem pak vydržel celý život (usmívá se).

Popíchl tě k fotbalu třeba někdo z rodiny nebo to byla vyloženě tvá iniciativa s kamarády?

Ani ne rodiče, spíš kamarádi ze sídliště a spolužáci. Hřiště jsme měli pod kopcem, bydlel jsem v Brně na Vinohradech. Šli jsme na nábor jako banda kamarádů. U fotbalu jsme zůstali strašně dlouho, od přípravek, přes žáky až do dorostu jsme byli v jednom týmu.

Prošel jsi i jinými mládežnickými týmy Bučovicemi a Drnovicemi.

Ano, hrály se tam vyšší soutěže. Měl jsem tehdy chuť vyzkoušet si to, a když o mě projevili zájem, neváhal jsem. Bučovice i Drnovice hrály druhou dorosteneckou ligu, byla to dobrá zkušenost a dobré rozhodnutí pro můj fotbalový vývoj.

Do dospělého fotbalu jsi nakoukl v Kyjově, poté v Poštorné. Z Poštorné ses vrátil zpět do Židenic, odkud si tě vytáhla Sigma.

V Kyjově a Poštorné jsem měl možnost v 18 letech hrát třetí ligu mezi zkušenými hráči, což byla pro mě obrovská zkušenost. Všichni víme, že mužská kopaná je úplně o něčem jiném než ta mládežnická. Poté jsem se vrátil do Židenic. Majitel tohoto klubu měl stavební firmu a znal se s tehdejším majitelem Sigmy panem Lébrem, protože spolu obchodovali. Řekl mu, že má v týmu zajímavého mladého hráče. Tehdy žádný skauting moc nebyl, takže v té době určitě v Olomouci nikdo nevěděl, že v Brně jsou v nižších soutěžích nějací kvalitní hráči. Díky této obchodní vazbě jsem přišel do Sigmy na zkoušku tehdy do druholigového béčka, které vedl trenér Psotka. Tomu jsem se líbil, a proto jsem tady v roce 2003 zůstal.

Jaký byl přechod z poloprofesionálního klubu do profesionálního klubu? Musel sis hodně zvykat?

Pro mě to bylo složité spíše v tom, že jsem studoval Pedagogickou fakultu na Masarykově univerzitě. Žádné dálkové studium jsem neměl, měl jsem normální prezenční studium. Jezdil jsem do Olomouce každý den autobusem, občas jsem přespal tady na stadionu. Říkali jsme tomu „obydlená kancelář“. Byly to skromné podmínky, ale pro nás mladé kluky to bylo jenom dobře. Dnes je z těchto prostor press centrum. Přechod do jiného města a do jiné soutěže byl náročný, ale zvládl jsem to. Dělal jsem postupné kroky – mládež, třetí liga, druhá liga. Šel jsem postupně nahoru a to se vyplatilo.

Studium vysoké školy je jedno z témat, které mám připravené, ale ty už jsi ho načal. Jsi jeden z mála prvoligových fotbalistů, který zvládl při své kariéře vystudovat a ještě k tomu magisterský titul. Jak těžké to bylo skloubit?

Když se chce, všechno jde. Neříkám, že to bylo jednoduché. Je to o tom, jak si člověk rozvrhne čas a jako moc tomu věnuje pozornost. Myslím si, že život fotbalisty není zas tak časově náročný, aby se nemohl věnovat studiu. Jsem vděčný za to, že jsem se na to nevykašlal, protože jsem to měl nastavené tak, že studium je pro mě jedna z priorit.

Když jsi přicházel do Sigmy, čekal jsi, že odehraješ za ni přes 170 zápasů a vyhraješ s ní pohár?

Vůbec. Když jsem hrál fotbal, nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, že budu hrát ligu. Postupně to šlo samo a nakonec se to vyvinulo ve 200 ligových startů. V to jsem ani nikdy nedoufal. Když se zatím ohlédnu, tak si řeknu, že je to fajn.

Za trenéra Psotky si měl výborné období. Hrály se evropské poháry proti Aberdeenu a Evertonu. Dokonce jsi sahal po reprezentačním dresu.

Z pravého křídla jsem se posunul na pravého obránce. Trenér potřeboval tehdy více vyztužit střed hřiště, a tak vrátil Daniela Rossiho z pravého obránce do zálohy. Hledala se alternace za něho a nakonec to vyšlo na mě. Ten tah byl pro mě i trenéra dobrý. Cítil jsem se na tomto postu skvěle. Tím, že jsem byl před tím ofenzivní hráč, tak se mi dařilo mít na obránce dobrá čísla a to se vždycky cenilo. Je pravda, že jsem byl v širší nominaci reprezentace, ale k té samotné nominaci nikdy nedošlo.

Byl jsi u vítězství v poháru v roce 2012. Co byly hlavní důvody toho úspěchu?

Trenér Uličný byl pro nás hráče faktor X. Ta sezóna byla neskutečně těžká psychicky i fyzicky, protože jsme měli odpočet bodů a zachraňovali jsme se, což se nám povedlo a ještě jsme k tomu vyhráli pohár a v létě Superpohár. Měli jsme doopravdy kvalitní tým. Trenér Uličný to dokázal zastřešit, měl k sobě další dva vynikající trenéry Kotůlka a Muchu. On byl takový ten Ferguson. Psychologie byla jeho. Přesně věděl, kdy nás má zdrbat, uklidnit anebo udělat srandu. Uměl nás dát do latě. V mých očích dokázal nejlépe ze všech trenérů udržet v pozornosti náhradníky a udělat ten tým soudržný. Náhradníci pak třeba dostali šanci v poháru a zvládli to výborně.

Vybavíš si nějakou vtipnou příhodu z doby tvého působení v A-týmu?

Těch je strašně moc. V každé kabině je vždycky někdo, kdo dělá nějaké ty srandy. Jednu dobu se často lepily jedničky na bundy, někdy tam byly i ostřejší obrazce (směje se). Největší efekt to mělo, když jsme trenérovi Pulpitovi po zápase na Slavii nalepili na jeho vaťák obrovskou jedničku a on v tom druhý den chodil celou neděli po Praze. Pak přišel do kabiny a smál se tomu. Byli jsme rádi, že to vzal, i když něco štiplavějšího jsme si vyslechli (směje se).

Doba uběhla. Teď už nejsi hráč, jsi trenér. Jak se cítíš v této roli?

Strašně moc mě to naplňuje. Baví mě práce s mladými hráči, i když mě kolikrát štvou puberťáci jedni, tak zároveň mě to mládí nabíjí. Sám se tak vracím do mladých let (směje se). V trénování jsem se našel.

Jaké si dáváš cíle jako trenér?

Nechávám tomu volný průběh. Samozřejmě, ambice mám. Rád bych to dotáhnul nejdál, kam to půjde a kam budou sahat moje kvality. Snažím se jít postupnými krůčky tak, jako když jsem byl hráč. Nejprve jsem trénoval žáčky v Hněvotíně, potom jsem byl asistent u různých kategorií. Už jsem si vyzkoušel být hlavní trenér u dorosteneckých kategorií. Všechno má svůj vývoj, člověk musí nabrat zkušenosti a prokousat se tím. Zkušenosti přijdou i tím, že si člověk namlátí hubu, otřepe se a půjde dál.

Máš trenérské vzory i třeba z doby tvé hráčské kariéry?

Z každého trenéra jsem se snažil něco vzít. Každý trenér je originál. Díky tomu, že jsem prošel pod rukama spoustě trenérům, ať už to byl Psotka, Petržela, Pulpit, Uličný nebo třeba Kotal, té inspirace bylo hodně. Je to jen o tom si z každého trenéra něco vzít a skloubit to do představy, jakou tvář by moje mužstvo mělo mít a jak by se mělo prezentovat.

Svět zasáhla pandemie koronaviru. Jak prožíváš nastalou situaci?

Současnou situaci beru jako realitu. Všichni jsme si plně vědomi, že zdraví všech je nejdůležitější, a proto nám nezbývá nic jiného, než tento nouzový režim akceptovat. Není to samozřejmě jednoduché, ať už pro nás trenéry či hráče, kteří jsme zvyklí být v každodenním kontaktu na hřišti. Věřím ale, že o to víc si to potom budeme na hřišti a právě v tom kolektivu užívat tak, jako máme teď možnost si více užívat našich rodin.

Co tví svěřenci z U19? Jak se jim momentálně daří?

Pro hráče určitě není jednoduché být pořád doma, ale to nejpodstatnější je, že jsou všichni a jejich rodiny zdraví a v pořádku. Pravidelně dostávají týdenní tréninkový plán. Snažíme se o to, aby kromě plnění nějakých kondičních věcí, byl ten plán pestrý a nebyl jednotvárný. Kromě různých forem silových a běžeckých tréninků proto zařazujeme i kompenzační tréninky, aerobik či výzvy, které mají splnit. Komunikace probíhá také různými formami - ať už přes WhatsAppovou skupinu, běžným telefonním hovorem či videokonferencí, přes kterou už proběhlo i pár tréninků.

Díky za rozhovor a ať se daří!