Poslední zápas odehrál 5. října 2019 v Příbrami. Od té doby se Martin Nešpor pere se záludným zraněním, které ne a ne se zlepšit. Pro návrat na ligové trávníky dělá maximum. Několikrát vážil cestu za lékaři do Německa, v rámci možností se udržuje ve formě. Radost mu v nelehkých chvílích dělá osmiměsíční dcerka, která je pro Martina motivací k návratu. „K návratu mě žene i představa, že mě uvidí hrát. Představuji si, jak po vyhraném domácím zápase za mnou přiběhne na hrací plochu,“ říká. Všichni na Andrově stadionu držíme Martinovi palce, aby se mu jeho přání splnilo.

Martine, jak se máš v poslední době?

Několik měsíců se potýkám se zraněním, takže je to pro mě složitá doba. Nelepší se to podle mých představ, zatím nemůžu ani trénovat v plné zátěži.

Existuje odhad, kdy bys mohl být úplně v pořádku?

Pořád nevím. V poslední době se řešilo, že by moje problémy mohly jít od zad, takže bych měl v květnu podstoupit injekci během CT vyšetření páteřního kanálu. Předtím mě trápil zánět na stydké kosti, ale ten už je vyléčený. Bolesti ale mám stále. Teď jsem v péči jednoho neurologa v Praze a zkouším se pomalu dostávat do zátěže. Vyhlídky na návrat moc neřeším, zabývám se spíše tím, abych neměl bolesti, protože mě to ovlivňuje i v normálním životě.

Není to pro tebe lehká situace, co?

Snažím se tím tolik netrápit. V minulosti jsem si prošel i jinými zraněními. Především si přeji žít v budoucnu život bez bolesti. Nemyslím si, že jsem nějaká „bolístka“. Vím, čím jsem si už v kariéře prošel. Příjemné to ale není. Přesto věřím, že mé zdravotní problémy se vyřeší. Pro návrat udělám vše, protože fotbal miluji a chci, aby mě zase naplňoval radostí.

Tušil jsi na začátku tvého zranění, že by mohlo trvat tak dlouho?

Poslední zápas jsem odehrál 5. října, v tu dobu jsem hrál s bolestí dva měsíce, což mi asi nepomohlo. Na rezonanci mi objevili zánět na stydké kosti, z té rezonance jsem to vyčetl i já, protože ta kost svítila jak vánoční žárovka. Začal se tady léčit zánět. Měsíc po měsíci jsem absolvoval rezonanci a bylo mi doktory řečeno, že se to lepší. Na přelomu ledna a února už tam údajně zánět nebyl, přesto jsem necítil vůbec žádné zlepšení. To jsem cítil jen po terapiích, kdy mi uvolňovali okolní svaly. Za dvě hodiny po terapii jsem ale zase cítil tu samou bolest. Měl jsem i několik sezení u doktorů v Německu. V Hamburku jsem byl u doktora, který mi už pomohl během angažmá ve Spartě. Tohoto doktora mi doporučil David Jarolím, se kterým jsem hrál v Mladé Boleslavi, a který patří mezi moje nejbližší přátelé. Pracovali jsme na zlepšení, ale tentokrát se bohužel nedostavilo. Když jsem zvýšil zátěž, začalo se to ještě zhoršovat. Pravděpodobně je problém u utlačeného nervu, který mi způsobuje bolesti. Navštívil jsem i lékaře v Augsburgu, jeho léčba také nevyšla.

Tvá smlouva má platnost do konce června. Jak se díváš na tohle téma?

Bylo by horší, kdyby mi bylo 20 let, teď to beru jinak. Bude mi 30 let, chci hrát ještě fotbal. Vaškovi Kadlecovi ze Sparty neustále otékalo koleno a musel skončit. Zkrátka konec kariéry stejně jednou přijde, to je realita. Prožívám zvláštní chvíle. Hlavní cíl si dávám uzdravit se, abych neměl bolesti v následujících letech, a jestli mám smlouvu do léta nebo na 2 roky, teď doopravdy neřeším.

Jak to?

Celý život jsem se o sebe staral. Nepatřím mezi hráče, kteří přijdou po zranění s 10 kilogramy navrch. Jsem nastavený tak, že když budu zdravý, fotbal budu moci ještě hrát. Nemám obavy z toho, že mi v létě končí smlouva. Chci nejprve vyřešit zdraví, jakmile ho vyřeším, pak se můžu zabývat tím, co bude dál. Nicméně dokáži si představit, že bych v Olomouci zůstal.

Jak těžké je udržovat se aspoň v nějaké formě při takovém zranění?

Je to o povaze a charakteru člověka. Když jsem hrál, hlídal jsem se, teď se musím hlídat o to víc. Kdybych měl o 5 kilo navíc, musel bych je měsíc shazovat dolů a prodloužila by se doba návratu do plného tréninku a to určitě nechci.

Liga je momentálně přerušená. Vnímáš to tak, že nepřicházíš o zápasy a naopak máš prostor pro uzdravení?

Ani ne. Samozřejmě mě mrzí, že nemůžu hrát a být v tréninkovém procesu, na který jsem celý život zvyklý. Zranění řeším už 6 měsíců a nevnímám to tak, že teď je ta doba dát se dohromady. V hlavě si někdy řeknu, že by byl ideální scénář uzdravit se a dohrát jaro, bral bych to všema deseti, ale soustředím se spíše na správnou rekonvalescenci. Dnes jsem trénoval s kondičním trenérem, ale zatím nechodím do sprintů a výrazných změn pohybu.

Před osmi měsíci se ti narodila dcera. Jak si užíváš roli táty?

Velice si to užívám. Změnila můj pohled na svět. Když mi bylo 20 let, honil jsem se za kariérou. Když jsme prohráli zápas, celý týden jsem byl z toho špatný. Teď to vnímám jinak. Každý den se dívám, jak roste. K návratu mě žene i představa, že mě uvidí hrát. Představuji si, jak po vyhraném domácím zápase za mnou přiběhne na hrací plochu. To bych si doopravdy přál.