„Moc si toho vážím. Když si vzpomenu, že v pětadvaceti jsem byl na ubytovně ve Varnsdorfu… Je to pro mě čest, že můžu patřit do takové společnosti. Sám si jako legenda nepřipadám a po spoluhráčích určitě nebudu vyžadovat, aby mi tak říkali,“ pousmál se Radim Breite při rozhovoru, který je procházkou jeho kariérou a vzorem pro všechny, kteří se v kariéře musí vypořádávat s nedůvěrou a ústrky.

Zápas číslo 300 je obrovské číslo. Napadlo by tě to?

Je to meta, o které se mi asi ani nesnilo. Asi by mě to nenapadlo, že na ni někdy můžu dosáhnout. A moc mě to těší.

Vnímal jsi nějak, že se to přibližuje?

Až letos v zimě, když jsem zjistil, že už mi zbývá jen pár zápasů. To už jsem o tom párkrát mluvil i v kabině, což by kluci potvrdili. Tato sezona je moje desátá, kdy jsem pravidelně začal hrát ligu. Mám jich tedy psaných jedenáct, ale to je i s tím úplně prvním startem, který jsem dostal ještě v devatenácti letech v Teplicích.

Za deset let nasbírat 300 zápasů, to je silný počin.

Myslím si, že je to opravdu docela rychle nasbírané. Dřív bylo 30 kol na sezonu, teď je jich s nadstavbou víc. Co jsem se díval, tak mi to vlastně hodí za ty roky zhruba jednu navíc. Vážím si hodně toho, že to vlastně znamená, že jsem vždycky nastupoval pravidelně, měl jsem vysokou minutáž a že to nebylo žádné paběrkování. Zažil jsem iks trenérů, tři ligové kluby a vždycky jsem celkem pravidelně hrával.

Co s tebou dělá, když se podíváš, do jaké vybrané společnosti ses zařadil?

Projel jsem si ta jména a jsou tam hráči, které opravdu můžeme právem považovat za legendy. Je to pro mě krásné, že mezi ně teď vlastně patřím. Ale že bych se měl s některými z nich srovnat, tak to určitě ne. Přece jenom tam jsou hráči se zahraničními angažmá, se spoustou reprezentačních startů a tak dále. Jako legenda si nepřipadám.

Takže nebudeš po spoluhráčích vyžadovat, aby tě oslovovali legendo?

To určitě ne (směje se). Beru to jako krásnou osobní metu, ale určitě to nebudu vyžadovat.

V Klubu legend je ze současného kádru Honza Navrátil. Nebavili jste se o tom třeba spolu?

Někdo možná ani nevnímá, ale on už se blíží dokonce ke čtyřstovce. Je neskutečné, kolik má odehraných zápasů. Jak jsem říkal, beru to spíš jako osobní záležitost pro každého. Až jednou skončím, tak můžu říct, že jsem tu ligu opravdu nějakou dobu hrál.

Zdá se, že se ti trochu lesknou oči? Dojímá tě taková událost?

To já mám vždycky, když se takhle rozpovídám. Když si vzpomenu, jak jsem byl pět let ve Varnsdorfu na ubytovně… Je to hezké…

Tvá kariéra nebyla úplně rovně nalajnovaná jako u jiných, kteří rovnou po dorostu zamířili do ligového áčka. Tvůj příběh má víc zatáček.

Je to tak. V Teplicích jsem dostal první start v devatenácti, ale pak jsem taky byl v České Lípě, v Čáslavi, ve Varnsdorfu. Byla to dlouhá cesta.

Pojďme tedy postupně. Jak si pamatuješ na ten úplně první start v lize?

Možná by k němu, aby nedošlo, kdyby nebylo trochu náhody. Trenér Plíšek mě tehdy vzal s sebou na zápas do Českých Budějovic na lavičku, ale vůbec se nepočítalo s tím, že bych měl nastoupit. Byl tam ale Blažej Vaščák, Slovák. Byl trochu impulzivní, zkrátka svůj a o poločase tam měl nějaké průpovídky. Trenér se nakonec rozhodl, že ho vyndá a nasadí do zápasu mě. Možná, kdyby tam byl tehdy někdo jiný než Blažej, tak jsem se tam ani nedostal.

Čekání na další čárky se potom ale protáhlo.

V Budějovicích to byl poslední zápas sezony. V létě jsem šel potom do přípravy s áčkem a po ní se rozhodlo, že ještě půjdu někam na hostování, jak to bývá. Nakonec to byla třetí liga v České Lípě. Byla to pro mě důležitá zkušenost. Kdo si zažije podmínky v nižších soutěžích, daleko víc si pak váží ligového zázemí. Často to vidím u mladých kluků, kteří to kolikrát dnes mají v uvozovkách zadarmo.

Ve třetí lize jsi poznal klasické poloprofesionální prostředí?

Chlapi tam normálně jezdili dopoledne pracovat a odpoledne na trénink. Já jsem tam v devatenácti přišel jako největší mistříček. Jeden spoluhráč mi pak normálně řekl, že mu okrádám rodinu, protože hraju místo něj. To jsem se zarazil a říkal si, že to není úplně dobré a kdo ví, co mě tady čeká. Postupem času se to samozřejmě vyvrbilo. Ukážete něco na hřišti a staří vás začnou brát jinak. Ale je to zážitek, který si velmi dobře pamatuju. Na druhou stránku jsem si pak taky řekl, že takhle se k mladým nebudu chtít chovat. Snad se mi toho daří držet. Byla to dobrá škola, i když někdy možná i trochu za hranou.

Po roce v České Lípě ses dostal do druhé ligy do Čáslavi.

Měli o mě zájem už po půl roce v zimě, ale v Čáslavi to tehdy bylo tak, že tam na zkoušku vždycky bylo snad čtyřicet hráčů. Takže jsem se zase vrátil zpátky a dohrál sezónu v České Lípě. V létě už jsem měl nabídku do Varnsdorfu, kam šel trenér Hradiský z České Lípy dělat asistenta. Jenže z Teplic mi tehdy zavolali, že musím do Čáslavi. Domluvil jsem se ve Varnsdorfu, ať na mě počkají, že tam stejně bude zase čtyřicet hráčů a určitě tam nezůstanu. Trenér Malura si mě ale po týdnu zavolal, že by mě chtěli. Tak jsem zase volal do Varnsdorfu. Sice mě chtějí, ale určitě nedomluvíme na penězích. Jenže pak jednání, já řekl svou představu a oni: „Jenom? Tak to je v pohodě!“ Takže jsem si pak říkal, proč jsem si neřekl víc (směje se). V Čáslavi jsem nakonec tedy zůstal. Nakonec tam ale došlo k nějakým finančním problémům, ale férově musím říct, že jsme všechno dostali. Každopádně jsem tam potom skončil a definitivně do Varnsdorfu odešel.

Důležité angažmá, které tě vystřelilo až do ligy.

Ve Varnsdorfu se ale mezitím vyměnil trenér, takže jsem i tam musel nejdřív na zkoušku, ale naštěstí jsem uspěl. Nakonec jsem tam byl čtyři a půl roku a udělali jsme tam velký úspěch, když jsme skončili druzí ve druhé lize.

Z té doby si tě mohou pamatovat i fanoušci Sigmy.

Dával jsem tady na Andrově stadionu gól. Dokonce hlavou. Ten zápas se tady, myslím, odkládal. Rekonstruoval se tady stadion před Eurem, převlékali jsme se támhle vzadu na hale. A i když jsem dal gól, tak jsme nakonec tady prohráli 1:2.

Za Sigmou jste ale nakonec skončili na druhém místě a jen kvůli stadionu nemohli jít do ligy.

Byl to velký úspěch a výsledek dlouhodobé práce. Všichni hráči jsme tam byli v podstatě rovnocenní. Žádná hvězda, nebo nějaká stěžejní postava, která už třeba měla něco za sebou. Byli tam kluci z ligových klubů z hostovaček, kteří ještě měli ambice dostat se třeba do ligy. Byli jsme dlouho pospolu a nakonec to všechno vygradovalo až tím druhým místem, které by bylo postupové. Přitom sezonu jsme tehdy začali podle mě tak, že jsme po pěti kolech měli asi jeden bod. Všechno si to ale nakonec sedlo.

Ty sám jsi pak byl vyhlášen nejlepším hráčem druhé ligy. I tak to byly skromné podmínky a jak už jsi říkal, roky na ubytovně.

První roky byly v pohodě. Byli jsme mladí, byla tam sranda. Byl jsem tam hlavně s Pavlo Rudnitskyym, se kterým jsem byl kamarád už od dětství. Ale taky jsme byli čtyři na pokoji. Jeden záchod, jeden sprcháč… Ve dvaceti ok, ale když je vám čtyřiadvacet, pětadvacet a pořád jste na ubytovně., už to není ideální. Nebylo to jednoduché. Sezona krásně vygradovala a nakonec jsme to parádně završili. Rád na ten tým vzpomínám. Paradoxně jsem později pravidelně ligu hrál nakonec jenom já, několik startů měl ještě Radek Porcal. To mě mrzí. Měl jsem nejvíc štěstí.

Narážíš na návrat do Teplic?
Ano. Já už byl měsíc před koncem soutěže domluvený, že půjdu na Slovensko do Podbrezové, kam šel trenér Frťala, který mě dobře znal a chtěl si mě vzít s sebou. Měli jsme za sebou schůzku, byli jsme domluvení na podmínkách, ale smlouvu jsme podepsanou neměli. Měli jsme ji jet podepsat do Brna asi týden před začátkem přípravy, ale nakonec jsme se dohodli, že to uděláme až přímo na Slovensku. Jenže mezitím se mi ozval trenér Vavruška, jestli nechci jít do Teplic.

Bylo to dilema?

No, pro mě moc velké ne. Já jsem si říkal: Samozřejmě, že chci jít do Teplic, odkud jsem. Ale jak to mám říct trenérovi Frťalovi, kterého jsem si vždycky strašně vážil? Naštěstí to vzal s tím, že to chápe, protože jsem tam doma. Kdo ví, jak by to pak celé bylo. Trenéra Frťalu po nějaké krátké době na Slovensku vyhodili, takže jsem klidně mohl být zpátky ve Varnsdorfu a možná jsem byl na té ubytovně doteď (usmívá se).

Štěstí být ve správný okamžik na správném místě a potkat správné lidi.

Je to tak. Já jsem měl velké štěstí.

Doma v Teplicích ses nakonec ale taky moc neohřál. Celkem z toho nakonec bylo 17 zápasů.

Byl jsem tam jen půl roku. Pak přišel Liberec, který tehdy pravidelně hrával v Evropě. Byl to krok dopředu. Byl jsem ale pod smlouvou, Teplice mě moc nechtěly pustit. Ale nakonec to dopadlo. Trenér Trpišovský mě znal ze druhé ligy, protože předtím působil dlouho na Žižkově, všechno do sebe zaklaplo. Zažil jsem tam krásné časy. Hned v první sezóně jsme skončili na třetím místě, což je vlastně doteď moje nejúspěšnější sezóna. Dokonce jsme na Spartě hráli o Ligu mistrů, o druhé místo. Sice se nám to nepovedlo a dostali jsme 4:0, ale byla to povedená sezona. Přitom tam bylo asi osm hráčů, kteří ještě rok dozadu hráli druhou ligu.

A tam přišla tedy Evropa v sezoně 2016/17.

Měli jsme Fiorentinu, PAOK a Karabach. Předtím v předkolech jsme měli Admiru Vídeň a Larnaku, přes které jsme postoupili. Všechno krásné zážitky a vzpomínky. Jsou to zatím moje jediné evropské zážitky, ale snad tedy ne poslední.

V Liberci jsi účet ligových utkání zastavil na 117 zápasech, celkem tedy 134. Nejvíc jich ale máš za Olomouc.

Když jsem přicházel, rozhodně bych to nečekal. Odchod z Liberce byl trochu divoký, ale já jsem tehdy musel odejít. Bylo mi 30 let, pod trenérem Hoftychem bych asi nehrával a já jsem prostě chtěl hrát. Dneska, když se potkáme, tak jsme v pohodě, ale tehdy jsem byl za nabídku z Olomouce moc rád. Asi můžu říct, že jsem to tenkrát bral tak, že si odbydu smlouvu a půjdu zase dál. Nepočítal bych, že z toho vznikne to, co z toho nakonec vzniklo.

Nakonec se z tebe stal kapitán týmu. Pásku jsi měl už v Liberci, že? Je to něco, co k tobě patří?

V podstatě mě k tomu všude nějak vybírali, přitom já jsem se k tomu nikdy nehlásil. Asi k tomu nějaké předpoklady a potřebné vlastnosti mám. Ale že bych se na to nějak klepal, to nikdy. Přináší to s sebou i věci, které nejsou tolik příjemné. Na druhou stranu je příjemné, když za vámi tým nebo trenéři stojí a spoléhají na vás.

Dá se říct, že už jsi tady na Hané pevně zakořenil? Byť tedy hanácky nemluvíš.

To asi už ani nebudu (směje se). Ale třeba dcera mluví. Teď to momentálně vypadá, že tady zůstaneme i dál. Jsme o tom přesvědčení. Bylo by pro mě asi hezké ukončit tady kariéru. Ale to říkám s tím, že jednou, v budoucnu. Určitě ne teď a ani příští rok (směje se).

Přitom tvé začátky v Sigmě taky nebyly snadné, ale jako bys to měl trochu v povaze, překonávat překážky.

Přišel jsem a prakticky hned začal covid. Strašně komplikovaná doba pro všechny. A to neberu zdaleka jenom pro sportovce. Kolik muselo zavřít hospod, kolik na to doplatilo firem, kolik lidí bohužel o někoho blízkého přišlo…

A tys to prožíval po bleskovém přestupu na v podstatě úplně neznámém místě.

Já paradoxně nějak cítím, že i ten covid vlastně nějak způsobil, že jsem tady tak dlouho. Nemám pro to žádný nějaký konkrétní důvod, ale prostě to nějak cítím. Je to zvláštní, nevím proč, ale jako bych tady díky tomu strávil prostě daleko víc sezon.

Díky covidu sis zapsal i reprezentační start.

No je to tak. Tady je vidět, že všechno zlé, je pro něco dobré. Kromě toho, že to bylo díky covidu, tak jsem měl i štěstí v tom, že jsem byl z Olomouce, protože tehdy se řešili hlavně hráči z Moravy, kteří mohli okamžitě přijet.

Jak na vzpomínáš?

Vzpomínám si hlavně na to, že byla nějaká pravidla, že bychom se neměli moc mezi sebou potkat, aspoň než budou hotové testy. Ale nás tam bylo asi devět hráčů, kteří jsme se dřív potkali v Liberci, takže než nám to řekli, tak my už jsme byli dávno na pokoji. Naštěstí to dopadlo s těmi testy dobře.

Bereš to jako tu nejvyšší metu v kariéře?

Určitě ano. Ještě jsem pak byl jednou připravený, když se letělo do Skotska. Tak jsme byli nachystaní jako záložní tým, protože v áčku byli nějací pozitivně testovaní. Takže nakonec z toho našeho druhého týmu letěli asi čtyři hráči. I tak to pro mě byla skvělá věc, že jsem se tam dostal. Já rozhodně nejezdil na mládežnické reprezentace. Vždyť já nejezdil ani na krajské výběry (směje se). Pan Cerman mě vzal jen jednou na finálový Kouba Cup a to bylo všechno. Pozvánky dostávali jiní, ale mě to nevadilo. Já jsem slýchal od mala, že nemám na to, abych hrál fotbal.

Tak to je vzhledem k tomu těch 300 startů hodně dobrých. Ukazuje se, že tvrdou prací dokáže člověk cokoliv?

Podle mě, když chce člověk něco doopravdy něco dělat, tak vůbec nezáleží na tom, co si myslí ostatní. Když vám říkají, že na něco nemáte, tak je to jenom o tom, jak se k tomu postavíte vy sám. A platí to pro jakoukoliv práci. Když něco fakt chcete dělat, tak to můžete dělat. Každý má na výběr a záleží na každém, jak moc to doopravdy chce.

Jak moc se liší Radim Breite, který nastupoval do prvního zápasu v lize a ten, co šel do zápasu číslo 300?

Když jste mladý, tak si myslíte, že v pohodě tu ligu můžete hrát. Ale dneska, když vidím mladé, tak mě napadne kolikrát myšlenka: Tak jestli jsem takhle tehdy vypadal i já, když jsem si tak myslel, jak na to mám, no tak to jsem na to tedy ani omylem neměl. To už asi nikdy nezjistím. Hodně se změnila doba. Týmy tehdy obecně byly starší, věkový průměr byl vyšší. Dnes se sází z logických důvodů mnohem víc na mladší hráče. Je to větší byznys. Možná i proto mi třeba trvalo, že jsem se prosadil až později.

Určitě tě ještě řada zápasů čeká a jeden z těch speciální už velmi brzo. Jak prožíváš blížící se finále MOL Cupu se Spartou?

Je to veliký úspěch už teď, že jsme se dostali do finále. Ale když to řeknu natvrdo, tak pokud to nedotáhneme, tak to za pár let nikoho moc zajímat nebude. Ta jízda byla už teď fantastická, ale nakonec by z toho byl smutný příběh. Musíme tedy udělat všechno pro to, aby to tak nedopadlo. Byl by to naprosto neskutečný zážitek, celé to vyhrát. Jak pro nás hráče, tak pro klub, když by to znamenalo postup do Evropy, pro lidi.

Když jsi mluvil o libereckém týmu, kde byla řada hráčů, kteří rok předtím byli ve druhé lize, nepřipomíná ti to trochu současnou Sigmu? Před sezonou tady byly tipy na dvanácté nebo třinácté místo… Vy jste šestí. Má tenhle tým v DNA překonávat nedůvěru a umění překvapit?

Může na tom něco být, že s námi ostatní moc nepočítali. Měli jsme po celou sezonu nějakou vizi, jak bychom chtěli hrát a neslo to ovoce. Teď je tady ale jeden zápas a v něm je to vlastně všechno úplně jedno. V podstatě vůbec nezáleží na tom, jak budete hrát. To jediné, na čem bude záležet, bude výsledek. Je důležité, aby nám to sedlo, a pak si můžeme splnit sen a přinést sem do Olomouce zase Evropu.