Každý fotbalový fanda olomoucké Sigmy si musí vybavit sestavu týmu v podání dlouholetého hlasatele Václava Novotného. Svým nezaměnitelným hlasem četl v první polovině devadesátých let sestavu se třemi inženýry. V bráně byl tehdy s číslem jedna Ing. Zdeněk Tulis, s číslem tři nastupoval Ing. Petr Mrázek a sestavu uzavíral s jedenáctkou Ing. Vladimír Šišma. My si tentokrát pozvali k rozhovoru Petra Mrázka, který byl výraznou postavou nejen svou výškou 193 cm. Petr Mrázek fotbalově v Sigmě vyrostl a v roli hráče v ní působil téměř nepřetržitě dvacet tři let. Dnes se do klubu svého srdce vrátil v roli trenéra. Jak vzpomíná autor šesti ligových branek v dresu Olomouce na dobu, kdy hrával za Sigmu, si můžete přečíst v následujících řádcích. Úvodem Petře tradiční otázka. První dojmy při pohledu na fotky? Krásné vzpomínky. Je to sice dlouho, ale na tu dobu strašně rád vzpomínám, protože jednak jsme byli mladí a přestože byly i těžké chvíle, tak pozitiva převažují. Vzpomínky na spoluhráče, na diváckou kulisu, na atmosféru, na dobu, kdy šla olomoucká kopaná rapidně nahoru jsou moc pěkný. Když jsem hrával za žáčky, kopala se tady divize. Pamatuji si, jak jsme s klukama přelézali dřevěné ploty a pořadatelé nás vyháněli (úsměv). Prostě krásné vzpomínky. Chodil jsem se dívat na chlapy, co tu hrávali. Ať už to byl tvůj táta, Franta Rak na bekovi, Jirka Vít v bráně nebo Pavel Beneš v útoku....(zasní se). To byli pro mě vzory a chtěl jsem jednou hrát tak jako oni. Tehdy to byla divize a nikdy mě nenapadlo, že tady bude jednou liga a já ji budu hrát. Byl to sice můj sen, ale v té době dost vzdálený. Za Sigmu jsi odehrál dlouhých sedm ligových sezón. V sezóně jsi odehrál většinou méně než dvacet utkání. Bylo to způsobeno tím, že ses věnoval studiu na vysoké škole? Studium na to mělo určitě také vliv. Byl jsem vychován rodiči k pracovitosti, skromnosti, férovému chování a vzdělání bylo u nás bráno jako základ do života. Říkali mi: „Něco se ti ve fotbale stane a zůstaneš hloupej.“ Musím říct, že jsem trošku šidil fotbal i školu. Nic jsem nedělal na doraz. Každopádně fotbal jsem měl radši. Dnes je vysokých škol mnoho a lze studovat i spousta ne příliš náročných oborů. Dříve to bylo asi trochu jinak. Jak náročné bylo během vrcholového sportu vystudovat? Milan Máčala, trenér, který mě dostal do vrcholové kopané, mi říkal, že mi pomůžou s pajdákem (pozn.: pedagogická fakulta) v Olomouci. Bylo by to pro mě určitě schůdnější. Já ale mám od malička rád les, přírodu a její klid. Byl jsem rozhodnutý, že budu dělat lesnickou fakultu. Škola byla bohužel na Slovensku, kterou jsem také zvažoval, nebo v Brně. Nakonec, protože jsem zůstal v Sigmě, jsem šel studovat do Brna. Bylo ale hodně náročné to časově skloubit. Auto jsem neměl, jezdil jsem občas s Jirkou Kubíčkem starou škodovkou. Trasu Olomouc Brno jsem jezdil i několikrát denně. Takže si musel dojíždět každý den na tréninky? První rok, když tady byl Milan Máčala, jsem nemusel. Věřil mi natolik, že jsem vyfasoval věci a v Brně jsem trénoval v Králově Poli na KPS a v Moravské Slavii Brno, kde jsem to měl domluvené. Přestože mě viděl jen na dvou trénincích v týdnu, tak mě postavil. Nevěděl jak tam trénuji, ale věřil mi a postavil mě. Dal mi důvěru a já ji nechtěl za žádnou cenu zklamat a opravdu jsem tam trénoval a kolikrát si i přidával. Přestože tu byli staří a zkušení hráči, tak mi dával šanci. Asi jim to taky nebylo moc příjemné, že hraje kluk, který chodí dvakrát týdně na tréninky. Máčalovi vděčím za hodně a pro mě to byl takový druhý táta. Ve fotbale mi dal asi nejvíc. Nejen po stránce tréninku, ale i po té lidské. Kdybys měl zavzpomínat na hráče, partu, trenéry. Koho bys vyzdvihl jak po fotbalové, tak po lidské stránce? Musím zavzpomínat na Václava Halamu. To byl můj první trenér v žácích. V pěti, šesti jsem začal chodívat se starším bráchou. Oni mě nikam nechtěli brát, ale já neodbytně dolízal (směje se). Oni měli jedenáct, dvanáct roků a když jich byl lichý počet, tak jsem si mohl zahrát. Václav Halama byl v té době jediný člověk, který se tady pohyboval okolo žáčků. Dával tomu strašně moc. Obcházel hřiště, dělal výběry. Dal mi v žácích nejvíc. V dorostu to byl pak Ivan Čech, který mě vedl celou dorosteneckou kategorii. Do mužů mě vytáhl Milan Máčala v sedmnácti. Hráli jsme tenkrát zápas s italským Reggio Emilia, s nímž jsme měli družbu. Se Zdeňkem Kořínkem to byl pro nás první zápas a zároveň velký svátek. Když mi bylo devatenáct, hráli jsme pohár se Slávií. Přišlo hodně lidí, seděli i na plotě. V normálním čase to bylo 2:2 a já dával v prodloužení na 3:2 a přes Slavii jsme postoupili. To byl úžasný zážitek. Tehdy nešlo ani tak o peníze, protože fotbal v té době ještě nebyl tak finančně výhodný. Šlo o pocit, který člověk má při zaplněném stadionu a ještě když vstřelí na konci prodloužení rozhodující gól. To se prostě nedá popsat....(zasní se) Nejdéle mě trénoval Karel Brückner. Co se týká strategie a různých fotbalových nápadů, tak bych ho stavěl nejvýš. Přesto opakuji, že mi dal nejvíce Milan Máčala, jenž mě netrénoval dlouho. V Plzni, kde jsem byl sezónu, mě trénoval Michálek. Tam jsem byl rovněž spokojený. Od každého trenéra jsem si ale něco vzal. Ať už to byl Dočkal, který byl tvrdý a neměl tady příliš úspěch, nebo kdokoli jiný. Z každého trenéra se dá vzít to pozitivní a z těch negativních věcí se musí člověk poučit. Byl tu také Zeman, Cviertna... v Německu mě zase trénoval nejlepší střelec belgické ligy. Dále musím zmínit pro mě velmi důležitou zkušenost s trenérem Václavem Ježkem, legendou mezi českými trenéry, který mě chtěl do Plzně a vedl mě tam jako hlavní trenér v podzimní části sezóny 1988. To se málo ví, že v Plzni trénoval. A co spoluhráči? Jak na ně vzpomínáš? V dorostu to byl Zdeněk Kořínek, s kterým jsem přecházel do mužů. Když jsem přišel do mužů dal mi hrozně moc Rosťa Dostál. Moc rád na něj vzpomínám. Na nikoho se nevyvyšoval, byl kamarádský, pomáhal mi. Na postu jsem hrál s Honzou Tichým, to byl pro mě vzor odmalička. S ním jsem toho už moc nenahrál, protože skončil. S Rosťou jsem hrál déle. Nakonec jsem zůstal v mužstvu pro ligu a on musel odejít. Bylo mi líto, že odešel zrovna když se vykopala liga. Z těch kluků, na které nejde zapomenout kromě již zmíněných ještě Laudu, Uličného, Kučerňáka, Kalvodu, Machalu, Tulise, Vyskočila, Beznosku, Koukala, Malíka, Muchku. Na jakém postu jsi nejčastěji nastupoval? Tehdy se hrálo s liberem a já hrál předstopera. Čas od času i defenzivního záložníka. Z pohledu výšky jsi výrazný fotbalista. Ti to u fanoušků většinou nemají příliš snadné... Koordinace nás velkých je horší. Když je na stadionu deset, dvanáct tisíc diváků a začne na vás křičet malá skupinka, tak se chytnou i další a najednou na vás řve pět tisíc lidí. Člověk se z toho nesmí pos.... a musí hrát dál. Když jsem byl mladý, vadilo mi to více. S postupem času jsem to vypouštěl. Hrál jsem podle svého svědomí to, na co jsem měl. Pokud byl soupeř lepší a já na něj nestačil, tak mě buď trenér stáhl nebo jsem tam vydržel. Když se podívám na fotky, tak je vidět, že mě trenér stavěl na hráče jako Griga, Skuhravý, Daněk. To jsou hráči, kteří byli výborní hlavičkáři, což byla i moje přednost, a rovněž neměli rychlé nohy. Měli dobrý timing na centr, dobrou odrazovou sílu a na takové hráče jsem hrával. Nemůžu říct, že by mi diváci nadávali nějak často. Když přišel nějaký šikovný rychlý hráč, tak jsme se v obraně prohodili nebo, když mi nic jiného nezbývalo, jsem udělal taktický faul. Proti šikovnějším hráčům jsem taky někdy musel jít velice důrazně do souboje, aby se ostatní zalekli. Dávali si potom větší pozor. Neměl jsem rád fauly zezadu nebo nějaké chytání rukama. Když bylo ale potřeba přitvrdit, tak jsem to musel udělat. Určitě jsem se v tom ale nevyžíval. Jak vzpomínáš na své druhé prvoligové angažmá v Plzni? Strávil jsi tam sice pouze jednu sezónu, odehrál pětadvacet zápasů, ale mužstvo sestoupilo. V týmu jsi se potkal s jednou z fotbalových legend Československa Jiřím Sloupem... Manželka pochází kousek od Plzně, narodila se nám tam první dcera. Tehdy jsem měl nabídku ze Žiliny. Po finanční stránce to bylo na Slovensku zajímavější, ale skrz dceru, manželku a rodinu vůbec jsem dal přednost Plzni. Hrál tam tehdy Luboš Urban, Jirka Sloup, Václav Lavička. Vzpomínám na ten rok v Plzni rád, ale...(zamyslí se)...hráli jsme tenkrát rozhodující zápas právě s Olomoucí. V prvním poločase jsme vedli 1:0 a mě v utkání zranil Kouřil. Úplně nesmyslně do mě zajel. Dodneška jsem to nepochopil. Odehrál jsem balon a on mě fauloval. Poté jsem musel do nemocnice. Bylo to jediné vážnější zranění v mé kariéře a i když jsem nakonec na operaci nemusel, nehrál jsem tři měsíce. Kluci potom dostali ve druhém poločase dva góly, a přestože na tom byly dvě mužstva hůř, tak tuhle ztrátu už jsme nedokázali dohnat. Po sezóně v Plzni chtěli, abych zůstal. Sigma zase chtěla, abych se vrátil. Já jsem se vrátil, hrál jsem tady od šesti let až do roku 1991. To pouto je k Sigmě veliké. První registračku jsem měl v osmi letech a pamatuji na pana Gajdu, tehdy ještě funkcionáře Černovíra, který mě tehdy chtěl. Já jsem to ale odmítl, že už jsem domluvený se Sigmou. Byl z toho hodně překvapený. Byl jsem možná trošku tvrdohlavý, ale měl jsem Sigmu zafixovanou. Táta na ni chodíval, brácha a já jsme za ni hráli. Moje srdce bilo a bije za Sigmu. Jak vzpomínáš na medailovou sezónu 1990-1991. Nemrzí tě odchod, který po sezóně následoval? To byla sezóna, po které se vracel Martin Kotůlek z vojny. Já jsem cítil, že mám třicet let a prakticky jsem nebyl vůbec zabezpečený. Přiznám se, že jsem tu sezónu trošku šidil a možná i bojkotoval. Byly tam náznaky, že můžu odejít do zahraničí. Tehdy to bylo v zahraničí daleko lepší. Viděl jsem, že Martin Kotůlek je solidní hráč a že si šanci zaslouží. Byl to mladej, šikovnej a ctižádostivej kluk, žádnej frajer. Ani mě tedy moc nemrzelo, že jsem nehrával, protože jsem chtěl jít ven. V tréninku jsem tomu nedával všechno. Možná i v chování. Chtěl jsem se prostě dostat ven. Ta sezóna nakonec byla velice úspěšná a to i pro mě, protože jsem po ní odešel do zahraničí. Hrával jsem pět minut, deset minut, někdy vůbec. Chtěl jsem se zabezpečit a toho času už moc nebylo. Zase jsem na tom ale byl lépe než ta předešlá generace, která se nedostala ven vůbec. Uměl jsem trochu jazyky, měl jsem přehled a chtěl jsem zkusit něco jiného. Sezóna byla pěkná. Po ní odešli i o dva roky mladší Olda Machala a Sedláček. Co se herního vytížení týče, tak to nebylo ono. Ale odstavil jsem se sám, byla to moje chyba. Ze Sigmy jsem odešel v létě 1991 a teď jsem se po 16 letech vrátil. Vždycky jsem na stadion chodil. Popovídat si, přinést osušky, s kterými jsem podnikal. Spíše jsem navštěvoval lidi, které jsem znal a s kterými jsem si mohl zavzpomínat a popovídat, jak to jde všechno nahoru. Viděl jsem to prostředí, kdy se zbourala tribuna, postavila nová. Poté protilehlá tribuna. Ty postupné kroky jsou jasně zřetelné. Já když začínal, tak tu byla dřevěná tribuna, která poté shořela. Jestli úmyslně nebo náhodou se vedou dodnes spory a nikdo neví. Šestnáct roků jsem byl mimo klub a byl jsem potěšen, když si na mě klub sám od sebe vzpomněl. Jsem rád, že jsem se zapojil do práce právě v tomto klubu (Petr Mrázek trénuje třetiligovou Lipovou, která je neoficiálním céčkem Sigmy – pozn. autora) A co tvoje zahraniční angažmá? Působil jsi v Německu, v Kuvajtu, hrál jsi i na fotbalově netradičním Islandu... V zahraničí se mi moc líbilo. Kontakt na Island jsem měl už v roce 1991 a měl jsem tam odejít. Na Islandu to byly ovšem amatérské celky a ty nebyly schopny Sigmě zaplatit adekvátní přestupovou částku. Sigma mi vyjednala angažmá v Německu. Odešel jsem do Německa a jsem moc rád, že jsem tam byl. Hrál jsem za 1.FC Schweifurt, jenž spadl z druhé Bundesligy. Soutěž byla dobrá, podmínky solidní. Prožil jsem tak krásné dvě sezóny s rodinou. Malá tam začala chodit do školky, naučila se řeč. Druhá holčička se mi narodila v jednadevadesátém. Měl jsem tam smlouvu na rok, a pak mi to prodloužili na další rok. Pokud by mi nesnížili o 50 procent plat, tak bych tam asi zůstal. Mám manželku a dvě dcery a těm se tam moc líbilo. Jakmile mi to oznámili, řekl jsem, že tam nebudu. Tři dny na to mi volali z Islandu. Měli jsme domluvenou dovolenou ve Španělsku. Místo mě jela máma s manželkou a holkama a já jsem letěl na Island. Pamatuji si to jako dnes. Přiletěl jsem asi 15. května, soutěž začínala asi třiadvacátého. Když jsem viděl z okénka letadla tu krajinu, připadal jsem si jako na Měsíci. Samá skála, láva, zeleň žádná. Říkal jsem si ty bláho to je něco. Bylo sluníčko, nádherné počasí. Jak jsme vylezli z letadla, poprvé na vzduch, tak sluníčko sice svítilo, ale byl strašný vichr. V tom květnu tam byly dva, tři stupně. Říkal jsem si, že to není možný. Po dvou dnech po prvním mistráku začalo sněžit. Pamatuji si, že jsem volal domů a říkal, že tady nemůžu být (směje se). Potom jsem si říkal, že když už jsem tady, že budu bojovat. Nic jiného jsem neměl, Německo jsem pustil, tak jsem musel bojovat. Hrál jsem tam za Hafnarfjördur, co teď byl třikrát po sobě mistrem. Oni ale tenkrát postoupili ze druhé ligy a byli pasováni na sestupové místo. Nakonec jsem byl rád, že jsem vytrval. V prvním zápase, kde jsem ještě kvůli nevyřízené registračce nenastoupil, jsme prohráli pět nula. Z dalších sedmnácti zápasů v ročníku jsme poté prohráli již jenom jediný a skončili jsme druzí a dostali se do pohárů. Byla tam obrovská euforie. Ten rok byl nádhernej, protože z outsidera, který byl tipován na sestup, jsme skončili na druhém místě. Nikdo to tam nečekal. Byla to nádherná doba. Ve druhé sezoně jsme skončili zase na druhém místě. Poté mi nabídli, jestli bych tam nechtěl zůstat natrvalo. Měl jsem být prostředníkem mezi českými a islandskými firmami. Já bych to vzal hned a doteď mě mrzí, že jsem to neudělal. Perspektiva v této práci byla veliká. Bylo by to pro mě stálé zajištění. Bohužel se tato možnost už nebude opakovat. Manželka tehdy nechtěla, že je na ni na Islandu zima a že to zkrátka není ono. Ale holky tam byly strašně spokojené. V létě se tam nestmívá, je tam trošku tma mezi jednou a třetí hodinou ranní. Mohly chodit v jedenáct, o půl dvanácté z venku. A to ještě chodily s brekem, protože některé děti si hrály venku do půlnoci i déle. Po dvou a půl sezóně v Hafnarfjörduru jsem šel do Hofsósu, to byla třetí liga. Je to malá vesnička úplně na severu a bylo to tam jako u nás dřív. Děcka si tam hrají na schovku, na hoňku, na vojáky, jsou tam koně, ovce. U nás je všechno organizované – kroužky, kluby. Připomnělo mi to moje mládí. Letos už Hofsós žádnou soutěž nehraje, asi mají málo hráčů (směje se). Na Islandu jsem strávil pět sezón, ale zůstával jsem tam jenom těch pět měsíců, co se hrála liga. Jinak jsem se vracel. Tři roky jsem strávil v Hafnarfjörduru, z toho půl sezóny ještě ve Valuru Rejkjavík. Tam jsem ale nebyl spokojený s kolektivem, s prostředím, takže jsem se po půlsezóně vrátil do Hafnarfjörduru. A kuvajtská zkušenost? Dále bych zmínil mé trenérské angažmá v Kuwaitu v sezóně 2003-04: Velmi zajímavá zkušenost. Jak fotbalově tak trenérsky, poznání zcela jiné kultury, životních poměrů, lidí, životní úrovně, klimatu, jazyka.... V klubu FC Kazma jsem působil v sezóně 2003-2004. Jak si se vlastně na Island dostal? Já ani nevím, jak na mě přišli. Najednou se mi prostě ozvali. Možná přes Milana Máčalu, ale spíš přes Slováka Pavola Kretoviče, který tam působil přede mnou. On je tam vlastně dodnes a v začátcích mi tam se svou rodinou hrozně moc pomohl. Po islandské zkušenosti jsi působil opět v Německu... Podzim 1997 jsem strávil v Kickers Würtzburg. Šel jsem tam s tím, že tam nebudu hrát, ale trénovat jejich dorost ve druhé německé soutěži. Jenomže tam byl trenér, kterého tam nechali. Tak já stále ve svých letech hrál (směje se). Oni ale v průběhu podzimu toho trenéra dorostu vyhodili, protože byli poslední. Místo aby tam dali mě, tak tam dali někoho jiného. Tak jsem se sbalil a odešel. Slíbili mi trénování, byl jsem tam bez rodiny. Od roku 1998 jsem hrál i trénoval v FK Autodemont Horka nad Moravou u Vlasty Sedláčka. Fotbal mi dal hodně pozitivního pro život. Poznání nové kultury, jiných lidí, ekonomické vyspělosti jednotlivých zemí, uplatnění cizích jazyků (angličtina, němčina, ruština, islandština, arabština). Poznal jsem strašně moc lidí, různé povahy, charaktery, kamarádství, sobeckost, závist, lásku k fotbalu, různý postoj k životu a hodnotám lidského bytí. Děkujeme za rozhovor. Kluby, v nichž Petr Mrázek (*1961) působil: 1968 – 1982 TJ Sigma MŽ Olomouc/TJ Sigma ZTS Olomouc 1982 – 1983 TJ Sigma ZTS Olomouc 18-1 1983 – 1984 Dukla Tachov (3. liga) 1984 – 1985 TJ Sigma ZTS Olomouc 16-0 1985 – 1986 TJ Sigma ZTS Olomouc 17-1 1986 – 1987 TJ Sigma ZTS Olomouc 15-2 1987 – 1988 TJ Sigma ZTS Olomouc 9-0 1988 – 1989 ŠKODA Plzeň 25-1 1989 – 1990 TJ Sigma ZTS Olomouc 21-1 1990 – 1991 SK Sigma MŽ Olomouc 21-1 1991 – 1993 1.FC Schweifurt (3.liga - Německo) 1993 – 1994 Hafnarfjördur (1.liga – Island) 1995 Valur Rejkjavík (1.liga – Island) 1995 Hafnarfjördur (1.liga – Island) 1996 – 1997 Neisti Hofsós (3. liga – Island) 1997 Kickers Würtzburg (4.liga – Německo) 1998 – FK Autodemont Horka nad Moravou (divize, 1.A třída, 1.B třída)