Jako hráč byl u největších úspěchů Sigmy za éry trenéra Brücknera. Má stříbrnou medaili z EURA 1996, s německým Schalke zvítězil v Poháru UEFA. Teď se pro Radoslava Látala otevírá nová výzva - dovést Sigmu k úspěchu i jako trenér. Odhodlání a touhu má obrovskou. Trenére, držíme vám palce!

Kdo vás přivedl k fotbalu? Vybavujete si své fotbalové začátky?
Určitě. Začal jsem hrát v Němčicích nad Hanou, kde jsem se narodil. Od přípravky do žákovských let mě tam vedl můj otec. Potom jsem šel do Železáren Prostějov a odtud si mě po půl roce vzala Sigma.

Tušíte, kde si vás Sigma vyhlédla?
Ano, to je jednoduché. Dříve existovala tréninková střediska mládeže, něco jako dnes regionální akademie. Šéf toho střediska si mě vyhlédl na jednom zimním turnaji. Přestup se vyřídil rychle, bylo mi 15 let, když jsem odcházel z domova a stěhoval se do Olomouce.

Ve stejném věku přišel do Sigmy i Pavel Hapal. A stejně jako vy se během dvou let dostal do ligového kádru.

Nedávno jsem se o tom bavil s trenéry mládeže. Hodně kluků projde všemi mládežnickými kategoriemi a pak zpravidla v klubu nezůstanou. Naopak přijdou kluci v 15 letech z provinčních klubů a tím, že jsou neopotřebovaní, jsou schopni se zapracovat do kádru a potom jsou použitelní i pro ligu. Byl to můj případ i Pavlův.

Na vojnu jste zamířil do Dukly Praha. Jakou roli hrála ve vaší kariéře?
Pomohla nám jedna věc. Když jsme přišli do A-týmu, byli jsme úplní holubi a potkali jsme tam hráče jako Beznoska, Lauda, Doležílek a Kučerňák. Byli to hráči, z kterých šel respekt, podle toho jsme se k nim chovali. Pamatuji si, že jsme jim dokonce i vykali. Tykání vůbec nepřicházelo v úvahu. Mezi pozicí starších hráčů a mladých hráčů byl diametrální rozdíl. Pro nás mladé bylo doopravdy těžké prosadit se. Dnes mi připadne, že je to nastavené jinak. Říkám to pořád, vojna dá každého kluka do kupy. Myslím si, že vojna dnes klukům chybí a nebylo by špatné ji zase zavést.

Jak vzpomínáte na zlatou éru Sigmy pod panem Brücknerem?
Byla to krásná fotbalová léta. Nejde na to zapomenout. Dá se říct, že toto období udělalo mou fotbalovou kariéru. Vytěžil jsem z toho zahraniční angažmá. Zviditelnili jsme nejen Sigmu, ale i sami sebe v Evropě. Díky práci pana Brücknera jsem byl připravený na přestup do zahraničí.

Údajně jste mohl jít do Schalke dříve, ale jelikož přestoupil Pavel Hapal do Leverkusenu a kádr se nechtěl výrazněji oslabit, přestoupil jste až později.
Ano, po zápasech v Poháru UEFA měli zahraniční kluby zájem o 6 našich hráčů. Nešlo rozprodat celý mančaft, na některé kluky se nedostalo. První šel Pavel Hapal, protože nejspíš nabídka na něho byla nejlepší a klub se zabezpečil. S mým přestupem se otálelo, zajímala se o mě i Sparta, ale bylo mi sděleno, že v žádném případě nepůjdu do klubu z české ligy. Zůstal jsem v kontaktu se Schalke a jen se pak řešilo, kdy se to uskuteční.

Jaké byly začátky v Schalke?
Podobné jako v Olomouci, strašně těžké. Začal pro mě nový život jako tehdy v 15 letech. Narodila se mi dcera a stěhovali jsme se do Německa, neuměl jsem řeč. Hodně mi pomohla manželka. Trávil jsem hodně času na hřišti, domů jsem se málo dostával. Pomohl mi Jirka Němec, který už tam byl. Na první zápas přišlo přes 70 000 lidí, pro kluka z dědiny to bylo něco nepředstavitelného. Začátek nebyl úplně podle mých představ. Na moje místo byli nachystaní další tři vlčáci. Chtělo to svůj čas, snažil jsem na sobě pracovat a makat v trénincích, potom mě mužstvo přijalo a začal jsem se cítit lépe.

V té době jste byl pevným článkem reprezentace a úspěšného týmu na EURU 1996.
Do Anglie jsme jeli jako outsider. Kvalifikací jsme prošli jako parta, byli jsme semknutí. Po prvním zápasu na šampionátu, kdy jsme prohráli s Německem, moc lidí nevěřilo, že bychom mohli ještě postoupit. Nakonec se to povedlo, došli jsme až do finále především kvůli výborné partě.

Byl to váš největší úspěch nebo stavíte výš vítězství v Poháru UEFA?
Pro mě je asi víc vítězství v Poháru UEFA se Schalke, protože jsem odehrál obě dvě finálová utkání. Finále mistrovství v Anglii jsem nemohl hrát kvůli červené kartě a to mě hodně bolelo. Seděl jsem u hřiště a finále jsem jen sledoval. Nic příjemného. Proto řadím výš trofej se Schalke.

Jakou spousta dalších trenérů jste se po skončení hráčské kariéry začal věnovat trenéřině. Máte za sebou i zahraniční angažmá. Jaké je to trénovat v zahraničních klubech?
V naší společnosti jsou všichni trenéři. Lidé si myslí, že je to jednoduché, že odtrénujeme a jdeme domů. V práci trenéra je ale mnoho nástrah. Jednání o přestupech jsou opravdu složitá. Přejete si nějakého hráče, ale musíte respektovat finanční možnosti klubu, takže hledáte další cesty. Další věc je, že v týmu máte různé typy osobností a podle toho s nimi komunikujete. V tomhle je trenéřina těžká. Kdo to nezažil, neví co to je. Přišel jsem například trénovat do Polska a neuměl jsem ani jedno slovo polsky. Nemohl jsem týmu vysvětlit své pokyny tak, jak jsem chtěl. I když jsem se pak řeč naučil, stále jsem se nemohl vyjádřit podle svých představ. Navíc jdete na rozhovory před zápasem, po zápase na tiskovou konferenci a tlačí na vás, ať už mluvíte polsky. Byl jsem tam bez rodiny, domů jsem se dostal jednou za měsíc, o Bělorusku ani nemluvím. Byl jsem tam ale spokojený. Naštěstí jsem měl ve škole ruštinu a něco jsem si pamatoval, takže po měsíci jsem byl schopný udělat přípravu na zápas v ruštině. V Bělorusku je jiná mentalita a z toho pak vychází obrovský tlak na trenéry, to si nedovedete představit. Po 10 kolech jsme poprvé prohráli na BATE Borisov, to je špičkový mančaft, který hrává Champions League. Po zápase nás čekala pětihodinová cesta domů. Na dálnici z Minsku do Brestu mi po třech hodinách cesty zazvonil telefon, ať vystoupím na nejbližší benzínce, že pro mě přijede auto, které mě odveze zpět do Minsku na pohovor s majitelem. 
Z Běloruska jsem jel jen jednou za dva měsíce domů. Když jsem jel poprvé domů, na hranicích jsem stál 8 hodin, protože tam byl komunismus a nechtěli mě pustit přes hranice. To jsou všechno věci, které trenéra můžou potkat a musí se s nimi srovnat. Na druhou stranu tam byli výborní kluci, cítil jsem z nich, že hrají i za mě, a když jsem odcházel, přesvědčovali majitele, aby si mě nechal. Takhle to tam s majiteli chodí. Finančně se se mnou vypořádal, nedlužil mi ani korunu, poděkoval mi za práci a angažmá v Brestu tím skončilo.

Na závěr trochu odlehčíme. Máte nějakou legrační příhodu během působení v Sigmě?
Jejda, těch bylo, ale některé se nedají ani veřejně publikovat (směje se). Doopravdy to nemůžu říct. Za trenéra Brücknera jsme byli vynikající parta. Lumpáren jsme dělali hodně, ale vždycky jsme věděli, kdy můžeme a kdy nesmíme.

Trenére, děkujeme za rozhovor. Jsme rádi, že jste zpět na Andrově stadionu. Ať se vám i týmu daří!