Milan Máčala v Sigmě ukončil kariéru hráče a naopak zahájil kariéru trenéra. Jako asistent spolupracoval s Karlem Brücknerem, Sigmu však vedl i jako hlavní trenér. „Zažil jsem ještě původní stadion v Řepčíně se škvárovým hřištěm, sekretariát klubu mezi Horním a Dolním náměstím. Když se teď rozhlédnu po Andrově stadionu, Sigma udělala obrovský pokrok,“ říká. V nelehké době po sametové revoluci převzal československou reprezentaci. „Bylo to nesmírně složité období,“ přiznává. „Vést reprezentaci ale pro mě byla čest,“ dodává obratem . Jméno Milana Máčaly je především spojováno s jeho působení v arabských zemích. Aby ne. V reprezentacích a klubech zemí Perského zálivu strávil přes 20 let. Při náročnosti tamních šejků obdivuhodný počin. V této části světa udělal Milan Máčala českému fotbalu velmi dobré jméno a po zásluze mu tak byla včera předána Cena dr. Václava Jíry za celoživotní přínos českému fotbalu.

Jaké pocity ve vás převládají po převzetí Ceny dr. Václava Jíry za celoživotní přínos českému fotbalu?

Předně musím vyslovit FAČR poděkování, že vybrali trenéra, který byl jednak u naší reprezentace a poté dlouhou dobu v zahraničí. Vnímám to jako ocenění mé trenérské práce a také toho, že jsem se díky české trenérské škole dokázal prosadit v zahraničí v konkurenci trenérů z celého světa. Pana Jíry jsem si vždy nesmírně vážil. Byl to člověk vzdělaný, reprezentativní a velmi zdatný diplomat. Zažil jsem s ním několik výjezdů do zahraničí a musím říct, že byl uznávaný nejen na poli UEFA, ale i FIFA.

V Sigmě jste působil jako hráč i trenér. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Zažil jsem ještě původní stadion v Řepčíně se škvárovým hřiště, sekretariát klubu mezi Horním a Dolním náměstím. Když se teď rozhlédnu po Andrově stadionu, Sigma udělala obrovský pokrok. Vzpomínám si na jednu vtipnou příhodu ze stadionu v Řepčíně. Karel Brückner vedl v šatně přípravu před zápasem, najednou na nás zaklepal trenér Havířova, se kterým jsme měli hrát, a říká: „Kluci, změňte to, přes tu dřevěnou stěnu jsem všechno slyšel.“ Byla to fajn doba. Karlova maminka nám vydávala dresy, zašívala nám ponožky, jeho táta chodil po hřišti a odháněl špačky, aby nám nevyzobávali semeno. Dvakrát jsme s kluky předělávali hřiště úplně sami. Ale jinak na to vzpomínám rád, byla to perfektní skupina lidí.

Získal jste velké renomé v zemích Perského zálivu, ale vaše první zahraniční štace byla v roce 1984 na Kypru v Larnace. Jak jste se k takovému angažmá dostal?

Vzniklo to díky Evženu Hadamczikovi, který mě tam doporučil. Salamina Larnaka byla chudý klub složený z uprchlíků z Famagusty ze severní části Kypru. Řekl bych, že jsem tam zažil trenéřinu, která mě ničím nepřekvapila. Pocházím z vesnice, proto mi nevadilo pracovat ve skromných podmínkách. Lidi tam byli bezvadní, navíc tam žilo hodně Čechů, kteří se mi snažili se vším pomoct.

Mezi léty 1990 a 1993 jste vedl československou reprezentaci. Bylo to krátce po sametové revoluci, jak jste vnímal vaše působení u reprezentace v kontextu tehdejší doby?

Bylo to nesmírně složité období. Jeden hráč za druhým odcházel do zahraničí. Kdo ještě neodešel, tak byl z toho nervózní. Poté se dělila republika. Neustále se kalkulovalo, kolik je v týmu Čechů a kolik Slováků. Bylo fantastické, že hráči to neřešili. Řešila to akorát média. K postupu na evropský šampionát ve Švédsku nám při jednom postupujícím z kvalifikační skupiny chybělo málo. Nakonec postoupila Francie, ale za sebou jsme nechali třeba silné Španělsko. I tak vzpomínám na reprezentaci rád. Vést ji byla pro mě čest.

Prošel jste si řadou angažmá u reprezentací nebo klubů Perského zálivu. Co vám vyhovovalo více, reprezentace nebo klub?

Začínal jsem na klubové úrovni v kuvajtské Kazmě. Dařilo se nám, vyhrávali jsme. Nabídli mi, abych vedl i tamní reprezentaci, takže jsem půl roku dělal oboje. Po půl roce jsem přišel na to, že to nejde skloubit dohromady. Tlak byl obrovský. Rozhodnul jsem se, že budu raději pokračovat jen u reprezentace.

Jaký je recept na to uplatnit se jako trenér v arabských zemích?

Důležité je udělat si „dobré jméno“ hned na začátku a mít šťastnou ruku při výběru spolupracovníků a hráčů. Pokud uděláte úspěch, tak se tam člověk uchytí. Mnohdy to ale s funkcionáři nebylo jednoduché. V Evropě rozhodují výbory, tam rozhoduje kolikrát jeden člověk. Každopádně příležitost vést reprezentace Kuvajtu, SAE, Saudké Arábie, Ománu a Bahrajnu byla pro mě pocta.

Bylo těžké zvyknout si na jinou kulturu?

Ve smlouvě jsem vždy měl, že budu reprezentovat náboženství a zákony dané země. Pokud bych chyboval, vyhodili by mě a podle toho jsem se zařídil. Proto jsem se ani neučil arabsky. Zkrátka jsem se snažil dělat pouze to, co mi příslušelo.

Vybaví se vám nějaká konkrétní vzpomínka na zápasy u arabských reprezentací?

Vybavuji si zápasy Konfederačního poháru v Mexiku, kde jsem byl se Saudskou Arábií. Vyhráli jsme ve skupině nad Egyptem 5:1 a postoupili dál. Obrovský úspěch. Sice jsme pak tvrdě narazili na Brazílii, ale byla to kuriózní prohra. V arabských zemích hráči v žádném případě nechtěli hrát s kopačkami s kolíky. Když jsme odjížděli do Mexika, říkal jsem jim, aby si je vzali. Brazílie se dostala rychle do vedení 2:0. Během deseti minut jsme vyrovnali na 2:2. Ve druhém poločase začalo vydatně pršet a už to jelo. Prohráli jsme 8:2. Ronaldinho si s námi dělal, co chtěl. Měl jsem chuť hodit na hřiště bílý ručník. I tak bylo 4. místo velký úspěch.

Existuje moment ve vaší kariéře, který vás mrzí?

S reprezentací Bahrajnu jsme měli velice blízko k postupu na mistrovství světa. Byl by to neuvěřitelný úspěch. Hráli jsme v Saudské Arábii na nádherném stadionu v Rijádu kvalifikační zápas o postup do play-off. Stadion byl narvaný k prasknutí. Saudi dali gól v 91. minutě. V ten okamžik postupovali. Radovali se a tančili. Jenže my jsme udělali rychlý protiútok, hlavička a gól. My jsme postoupili, oni vypadli. Tyto zápasy byly často bratrovražedné boje, šlo totiž o velkou prestiž mezi zeměmi. Když se nám podařilo postoupit, měli jsme před sebou historický zápas, který jsem málem obrečel.

Co se stalo?

Doma jsme remizovali s Novým Zélandem 0:0. Dvakrát jsme šli sami na gólmana, z toho jsme dali jednu tyčku. Jeli jsme na Nový Zéland. Kluk vysoký 195 cm se nechal přehlavičkovat a prohrávali jsme 0:1. Kopali jsme penaltu, kterou kdybychom proměnili, postoupili bychom na šampionát v JAR. Penaltu si bohužel na sebe vzal hráč, který chyboval při inkasovaném gólu. Nedal ji. Představte si, že by tak maličká země hrála na mistrovství světa.

Takové momenty bohužel fotbal přináší.

Nebo s Ománem nám chyběla jedna branka k postupu na Olympijské hry v Aténách. Nastávají potom chvíle, kdy přemýšlím, co jsem pro to mohl udělat víc a na nic nepřicházím. Někdy zkrátka potřebujete kousek štěstí.

Která asijská země vás nejvíce zaujala?

Trenér moc nemá čas poznat zemi blíže. Když jsme vycestovali do Austrálie, Japonska, Číny nebo na Nový Zéland, kamkoliv, program byl vždy tak nabitý, že jsme stihli jednu procházku v parku a to bylo vše. Jsou to nepochybně krásné země, ale nejsem schopen říct: „Chtěl bych žít tam nebo tam.“ V Ománu jsou skvělí lidé. Emiráty staví moderní velkoměsta. V Saudské Arábii je to specifické, ale pro fotbal udělají všechno. Na zápasy tam chodí mraky lidí. Těžko říct. Všude jsem byl rád. Ale teď jsem především šťastný, že jsem zpátky doma u rodiny.

Dokážete si představit více arabských hráčů v české lize?

Co se týče jejich hráčské úrovně, dovedu si to představit. Mají talent. Jsou dynamičtí, rychlí, výbušní. Akorát se těžko smiřují s režimem profesionálního sportovce. Chodí spát po půl noci, dokáží si sednout, nalít si čaj a povídat si do nekonečna. Také dochvilnost není jejich silná stránka. (usmívá se) Většinou jim nic neschází a z toho důvodu nemají větší motivaci posouvat se dál. U Afričanů je to jiné. Oni do Evropy chtějí za každou cenu, aby žili lépe.

Jak to vidíte s restartem FORTUNA:LIGY?

Nejdůležitější je, abychom byli všichni zdraví. Fotbal se hraje pro lidi. Bez lidí na stadionech to bude zvláštní. Sigmě přeji, aby se jí dařilo a udělala zase nějaký ten úspěch.