Roman Sedláček, bývalý vynikající útočník, posléze trenér a aktuálně skaut olomoucké Sigmy, oslavil nedávno šedesátku. „Věk je to nejspravedlivější na světě, všem to běží stejně,“ pousmál se při rozhovoru pro klubový web. Během krátkého interview pohovořil také o tom, jaké překvapení si pro něj připravil Klub internacionálů, jak jej mrzí nižší zájem fanoušků i aktuální sezoně Sigmy.

Jak se cítíte jako čerstvý šedesátník?

Po ránu je to většinou hrozné, ale jak to rozchodím, tak to docela jde. Věk je to nejspravedlivější na světě – běží to všem úplně stejně. Nikdo se tomu neubrání. Mám ale štěstí, že můžu pracovat mezi mladými lidmi. Sem tam si ještě s hráči zahraju bago, takže se vcelku udržuji.

V létě jste se ale z pozice trenéra přesunul do nové role skauta.

Pracoval jsem jako trenér u osmnáctky čtyři roky. Práce byla hlavně o tom, abych ještě posunul nahoru kluky, kteří přecházeli mezi sedmnáctkou a devatenáctkou a třeba to nebylo hned na tu celostátní dorosteneckou ligu. Někomu to zkrátka trvá o trochu déle. Dvakrát jsme svou moravskoslezskou soutěž vyhráli. Někteří kluci se znovu nastartovali a do devatenáctky se úspěšně zapojili. Teď od léta mám roli novou. Jezdím a sleduji hráče, kteří by mohli být pro Sigmu přínosem. Zároveň ale dál dělám i individuální tréninky pro útočníky, což mě pořád baví.

Jak se změnily nároky na útočníky od vaší éry?

Celý fotbal se mění a posouvá. Ohromnými kroky jde dopředu, to je jasné. Směrem ke stále větší rychlosti. V celkovém pojetí mají útočníci i trochu jiné úkoly. Některé věci ale zůstávají stejné. Měl jsem štěstí, že jsem v mojí éře mohl na vlastní oči vidět a spolupracovat s útočníky evropské kvality. Ať to byl Skuhravý, Daněk, Griga, Knoflíček, Radek Drulák… Byla radost s nimi hrát. Byli to klasičtí zabijáci a něco od nich si pořád i dnešní hráči mohou vzít. A já se to těm dnešním mladým hráčům snažím předat.

I kvůli jmenovaným hráčům nemáte tolik reprezentačních startů, kolik jich třeba mohlo být v jiné éře. Nicméně mezi internacionály patříte a Klub internacionálů vám připravil k šedesátce překvapení.

Toho si nesmírně vážím. Jsem kluk z dědiny a byla to pro mě obrovská čest, že jsem se dostal až do národního týmu. A opravdu moc si považuji, že Klub internacionálů na ty bývalé reprezentanty nezapomíná a ke kulatému výročí vždy něco připraví. K padesátce to byly hodinky, teď bychom měli společně s Radkem Drulákem dostat k šedesátce pamětní prsteny. Je to ohromná pocta.

Když se ještě vrátíme k Sigmě, tak jak se vám líbí výkony a výsledky v této sezoně?

Já bych to vzal šířeji. Nemáme silného bohatého majitele, podpora státu je taková, jaká je… Zkrátka vzhledem k možnostem je tady fotbal pořád kvalitní. Produkujeme pořád spoustu velmi dobrých hráčů, o které je zájem a kteří se pak prosazují ve větších klubech. Výsledky áčka v této sezoně jsou velmi slušné, řekl bych nadstandardní. Moc si přeju, aby áčko skončilo co nejvýš. Mrzí mě nízký zájem fanoušků. Možná k tomu přispívají i hlasy některých bývalých hráčů a funkcionářů. Někdy mám pocit, že se hledá kritika za každou cenu. Taková je ale možná dnes celá společnost a doba, celkově negativní, zlostná a agresivní. Já třeba kvůli tomu nemám ani žádné sociální sítě. Kritika je samozřejmě v pořádku, ať jste hráč nebo trenér, tak se s ní prostě musíte vypořádat. Ale je těžké, když slyšíte jenom a pouze to negativní, pořád dokola, bez reálného nápadu na zlepšení. Zkrátka si myslím, že na podmínky, které tady máme, si nevedeme špatně.