Nestává se často, aby ženský tým Sigmy získal zahraniční posilu. A ještě k tomu ze země bronzových medailistek z nedávného světového šampionátu. Švédka Elin Berggren povídá v rozhovoru pro klubový web Sigmy o tom, jak se dostala do Česka se svým přítelem, který tady pro změnu bude hrát hokej, o americké univerzitě i o tom, v čem jsou odlišnosti ženského fotbalu v jejím rodném Švédsku

Elin, vítej v Olomouci. Můžeš se fanouškům na úvod trochu představit?

Vyrůstala jsem ve Švédsku v malém městě, které má zhruba 1000 obyvatel. Mám staršího bratra a sestru. Fotbal hraju od 5 let a už od malička jsem si přála dotáhnout to co nejdál. Mým snem bylo zahrát si i v zahraničí, což se mi splnilo. Hrála jsem rok na univerzitě v Americe, bohužel jsem ale musel předčasně skončit kvůli covidu a odjela jsem domů. Bylo to ale skvělé dobrodružství a příležitost vyzkoušet si americký způsob fotbalu.

Za jaké kluby jsi nastupovala ve Švédsku?

Hrála jsem ve druhé švédské lize za Mallbackens. Je to dobrá soutěž, za ně jsem hrála od 16 let. Mám za sebou také zkušenost z Itálie. Tam jsem nehrála za žádný klub, ale trénovala jsem tam v akademii. Prodělala jsem zranění kolena a tam jsem se snažila vrátit zase do formy. Strávila jsem tam asi půl roku, bylo tam tehdy hodně individuálních tréninků a dostala jsem tam všechnu péči, kterou jsem potřebovala. Po návratu jsem hrála znovu druhou švédskou ligu za Ravasens IK Karlskoga.

Jak jsi se dostala do Česka?

Mým cílem pro letošní rok bylo dostat se do zahraničí. Můj přítel hraje hokej a dostal nabídku na smlouvu ze Šumperku, a tak jsem se rozhodla, že půjdu do Česka s ním. Zároveň jsem ale chtěla pokračovat ve fotbalu, takže jsem hledala vhodný klub.

Věděla jsi předním něco o Sigmě?

Vlastně vůbec ne. Znala jsem jen pražské týmy jako Sparta a Slavia. Stejně tak i nějaké hráčky, které tam hrají. Abych pravdu řekla o ostatních týmech jsem nevěděla nic. Hledala jsem něco poblíž. Absolvovala jsem pár tréninků s Baníkem Ostrava a se Sigmou. Nakonec jsem zvolila Sigmu. Jednak kvůli tomu, že to mám blíž a také jsem se tady cítila od prvního dne skvěle. Všechny holky jsou fajn, cítila jsem se tady vítaná. Také klub na mě udělal dobrý dojem z hlediska podmínek.

A co druhá česká liga? Tušíš, jakou má úroveň?

Abych řekla pravdu, moc toho o soutěži nevím. Hlavně věřím, že týmu budu schopná pomoct. Každopádně už se moc těším na zápasy. Věřím, že se společně budeme zlepšovat. Myslím, že ve zdejším týmu je velký potenciál, stejně jako v celém ženském fotbalu.

Mluvila jsi už s koučem o své pozici v týmu?

Zatím ještě moc ne. Myslím si že určitě začnu v obraně, protože na to jsem zvyklá. Ale myslím, že moje hra je založená především na silové složce, ale zároveň ale mám i dobré přihrávky, takže mi nedělá problém i z obrany hrát ofenzivně. A góly samozřejmě taky dávám ráda, třeba po standardkách nebo po rohových kopech.

V Česku je ženský fotbal na vzestupu, ale pořád v popularitě daleko za mužským. Jak je to ve Švédsku?

Je to podobné jako v mužském provedení. Máme profesionální ženskou soutěž a chodí k nám hrát spousta cizinek. Zároveň nejlepší švédské hráčky odcházejí do zahraničí, do soutěží jako jsou anglická Premier League, do Francie nebo do Německa. Ve Švédsku je ženský fotbal hodně populární. Na druhou stranu i u nás bojujeme s tím, že spousta holek začíná hrát fotbal už v dětském věku, pokračují na fotbalových školách, ale pak často s fotbalem skončí. I já jsem chodila do fotbalové školy, ale po ní téměř všechny kromě mě skončily.

Můžeš porovnat styl fotbalu ve třech zemích švédský, americký a italský. Jak se liší?

Ve Švédsku hrajeme hodně na držení míče, se spoustou přihrávek. Naopak v Americe to bylo celou dobu ve stylu: všechno nahoru, nikdy nepřihrávej dozadu. Byl to fotbal, kde se především hodně běhalo, byla to hodně fyzicky náročná hra, hodně rychlá. V Itálii se zase hrálo extrémně technicky. Hráčky se snažily kličkovat a chodit do soubojů jeden na jednoho. Všude se hra trochu lišila. Na český styl jsem zvědavá.

V USA, což je v ženském fotbalovém prostředí velmoc, jsi působila na univerzitě. Jaké to tam bylo?

Byla jsem v Tennessee. Oproti Švédsku to bylo hodně jiné. Řekla bych, že tam byla spousta kulturních rozdílů. Byla to ale skvělá zkušenost. Žít tam a zvyknout si na americký způsob života. Bylo to fajn, líbilo se mi tam. Lidé byli příjemní. Odnesla jsem si spousty vzpomínek na celý život. Studovala jsem tam sportovní psychologii. Titul jsem si ale nakonec neodvezla a školu nedokončila. Musela bych tam strávit celé čtyři roky a já musela po roce skončit, protože začal covid. V podstatě hned, když to celé vypuklo, tak jsem musela odjet. Bylo to hodně hektické, musela jsem se sbalit asi během dvou dnů a odcestovat zpátky domů. Bylo to hodně rychlé. Nebyla jsem na to moc připravená. Ale tak to někdy v životě chodí. Myslím, že mě ty zkušenosti zocelily.

Jak se ti zatím líbí v Česku?

Mám ráda cestování a objevování nových zemí a nových kultur. V Šumperku se mi líbí. Je to menší město, ale pořád větší než to, ze kterého pocházím ve Švédsku. Jsou tam fajn lidi. Moc se mi líbí příroda, ta je tady nádherná. No a Olomouc, tak je moc krásná. Spousta historických budov. Pro mě jako cizinku je to trochu jako menší Praha. Moc se mi líbí obě náměstí s kašnami. Procházela jsem se tady s kamarádkou a je to opravdu moc hezké.