Takový věk by Michalu Kovářovi hádal asi málokdo, přesto kdysi „nejmladší libero v Evropě“ slaví padesátku. „Je to pro mě ale jen číslo, cítím se tak na 42,“ usmíval se v rozhovoru pro klubový web jeden z pamětníků slavné Brücknerovy éry, mistr Evropy do 16 let z roku 1990, člen sigmácké jedenáctky století. Řeč přišla na jeho současnou pozici v Sigmě, tedy trénování dorostenců i na jeho dosavadní bilanci 299 ligových startů, která samozřejmě láká k zaokrouhlení.

V první řadě Michale přejeme všechno nejlepší a hlavně hodně zdraví. Cítíte se na padesátku?

Právě že vůbec ne! Spíš tak 42 maximálně (směje se). Je to určitě tím, že jsem pořád mezi mladými. To vás neskutečně nabíjí. Bavil jsem se o tom i s dalšími lidmi, třeba s Romanem Sedláčkem. S klukama, které trénuju, si občas zatrénuju nebo na tréninku zahraju. Taky hraju v Hněvotíně I. B třídu, takže si držím i postavu. Padesátka je tedy jenom číslo.

Jak máte v plánu slavit?

Nejsem úplně ten, kdo pořádá rád oslavy. Ne, že bych se tomu vyhýbal, ale spíš rád dávám dárky. Samozřejmě něco proběhnout k padesátce musí. S rodinou, s kamarády, ale určitě nic velkého. Žádné ohňostroje.

V současnosti jste trenérem dorostenecké šestnáctky. Máte ještě vyšší trenérské ambice?

U dorostu mě to baví. Je to blíž k dospělému fotbalu, než když jsem měl třeba předtím žáky. Ale trénoval jsem už i muže a určitě bych se nebál se k nim vrátit. Na nejvyšší úroveň bych ale potřeboval profilicenci, studium nějakou dobu trvá… A taky vím, že trenérů je spousta a míst je omezený počet. Konkurence je vysoká, povolání rizikové. Zatím jsem tedy spokojený. Sigma je pro mě jako druhá rodina. Jsem moc rád, že pro ni můžu dál pracovat. Když se naskytla možnost vrátit se v trenérské roli, tak jsem to rád přijal.

Jak se daří s kolegy vychovávat nastupující generaci?

Doufám, že se nám to daří. Ale až čas ukáže, jestli to kluci dotáhnou až do áčka. Kluci jsou tady pořád šikovní. Drtivá většina je ale na nich. My jim ukazujeme cestu, někdy je i třeba trochu nutíme, ale je to především na nich. Individuální tréninky, příprava i mimo hřiště. To je dneska nezbytnost. Za nás to nebylo. Maximálně jsme šli do posilovny, kde jsme zvedali buď malé zátěže, nebo obrovské. Nikdo vlastně pořádně nevěděl, jak na to. Dneska v tom mají kluci výhodu, že existuje spousta návodů a receptů. Někdo to dělá, někdo ne. Jak jsem říkal, kluci jsou tady talentovaní a je jen na nich, aby ho rozvinuli.

Vy jste byl v Sigmě odmalička a dotáhl to až do áčka, ovšem vyrůstal jste v trochu jiných podmínkách, že?

Samozřejmě je dnes jiná doba. Když jsem tady začínal já, tak podmínky byly nesrovnatelné. Trénovali jsme škváře, pamatuju, jak jsme budovali na Řepčíně místo ní novou trávu místo tréninku. Pak nám na pár minut pustili studenou vodu a hotovo. Prostě jiná doba, ale je to logické, všechno se vyvíjí. Bylo to zajímavé a byl bych rád, kdybychom tenkrát měli takové podmínky, jaké mají kluci dneska. Jestli bychom to třeba dotáhli ještě dál. Ale to už je historie a takhle to nefunguje.

Vy sám jste paradoxně dorosteneckou kategorii v podstatě přeskočil.

V dorostu jsem byl opravdu jen chvilinku a prakticky hned po roce mě přesunuli do béčka. Asi to ale tehdy bylo správné. Když na to hráč má a zvládne to, tak je v pořádku posunout ho výš.

A nakonec z vás trenér Karel Brückner udělal „nejmladší libero v Evropě“, když vás poslal do památných zápasů s Realem Madrid…

To se chytilo a už mi to zůstalo (směje se). Měl jsem tenkrát určitě štěstí, že se pár kluků zranilo a nebyli tady tehdy další hráči. Já jsem přece jenom nějakou úroveň měl, tak to se mnou trenér Brückner a funkcionáři riskli a vyšlo jim to. Tu svou šanci jsem využil.

Už jste v mnoha rozhovorech říkal, že to bylo tak rychlé, že jste vlastně nestihl být nervózní a to vám pomohlo.

Je to dost možné. Kdybych třeba čekal v béčku na šanci dva tři roky a pak by přišla v takovém utkání, tak by to třeba dopadlo jinak. Takhle jsem šel z dorostu skoro rovnou do áčka a neměl jsem ani čas o tom moc přemýšlet. Byl jsem mladý, nebál jsem se ničeho. Kabina viděla, že něco umím, takže mě podrželi, což bylo taky důležité. To samé trenér Brückner, když jsem jako mladý pochopitelně dělal chyby. Hlavně jsem si pořád šel za svým snem. Když jsem viděl před sebou Sedláčka, Machalu, Hapala, Látala a další, tak mě to hnalo dopředu. Viděl jsem, jak na tom jsou, technicky nebo rychlostně a chtěl jsem se jim vyrovnat, patřit mezi ně. Takže jsem pro to dělal, co jsem mohl. Třeba prakticky po každém tréninku jsem si dával navíc. To, co se třeba teď snažím předat klukům.

Změnily vám zápasy s Realem život? Přišla popularita?

To bych ani neřekl. Tehdy ta doba nebyla tak hektická jako dnes, kdy po jednom zápase o vás všichni hned mluví a jste všude. Taky jsem nebyl útočník, o kterých se vždycky mluví víc než o obráncích. Napsalo se něco v novinách. Nejmladší libero v Evropě a tak dále, ale to bylo všechno. Hvězdami týmu byli jiní kluci, právě třeba Hapal, Látal, Maroši a další. To oni udělali ten boom. Já jsem byl jen mladý kluk, co začíná, a tak trochu do počtu. Dnes když naskočí mladý kluk a osvědčí se, tak se rychle začne řešit, jestli ho klub někam prodá, ale tenkrát to takhle nefungovalo. Nebyli manažeři a věci okolo.

Nakonec jste se ale přece jen dostal do Německa. Nejdřív do druholigového Reutlingenu a pak i do bundesligového Rostocku.

Jsem rád, že se mi to podařilo. Zase jsem potřeboval kus štěstí. Nebýt Milana Kerbra s Jirkou Barboříkem, tak tam asi nejsem. Ti mi tam připravili půdu a pomohli mi. Tak to taky tenkrát chodilo. Doporučili mě a i když mě tady odsud moc pustit nechtěli, tak to nakonec klaplo. Prožil jsem tam krásné roky. S kariérou jsem spokojený, nestěžuju si.

Jedna „drobnost“ se ale často ve spojení s vaším jménem vrací. Je to 299 ligových startů…

Když jsem se vrátil a ani potom, když jsem přestal hrát, tak jsem na to číslo vůbec nemyslel. Až po čase to někdo vzpomenul a sem tam se mě někdo zeptal, co ten třístý start. Zaokrouhlit počet startů na 300 zápasů mě samozřejmě láká a občas se o tom v klubu bavíme. Je mi ale jasné, že k tomu musí být vhodná příležitost. Určitě ale nebudu na nikoho tlačit. Já se pořád udržuju a herní vytížení mám, dokonce jsem za Hněvotín vstřelil gól. Kdyby mě povolali, tak jsem připravený (smích).