Kdo byl Karel Tatíček? Muž, který stál u zrodu dnešní fotbalové Sigmy, obětavý sportovní funkcionář a dál? Jeho život si dodnes uchovává tajemství. Některá z nich se však podařilo objasnit.

Zaměstnanec Hřbitovů města Olomouce nás nasměroval kudy se vydat složitým labyrintem náhrobků. Pravidelné čtverce kamenných desek a křížů jsou rozdělené uličkami do jednotlivých řad, člověk by v nich mohl bloudit dlouhé hodiny a nic nenajít. Ale to není náš případ, přesvědčivě směřujeme na to správné místo. Za chvíli už stojíme u hrobu číslo 1H XX 780, má pomník ze světlého mramoru a dole desku s nápisem Rodina Tatíčkova a řadou křestních jmen. Nechybí mezi nimi ani to, v něž jsme v skrytu duše doufali. Právě zde byl v roce 1976 pochovaný Karel Tatíček, jenž s kamarády založil fotbalový klub, ze kterého postupně vyrostla dnešní Sigma Olomouc.

Nejsou chyby jako Chyby

Na historii jsou krásné detaily a nuance, které splétají každý příběh. Stačí přijít o jediný střípek a nejspíš by se odvíjel úplně jinak. Platí to i pro fotbalovou Sigmu, která nemusela vzniknout vůbec nebo třeba úplně jinde než v Olomouci. Muž, který stál u jejího zrodu, se totiž ve městě ocitl jen souhrou okolností. Josef Tatíček, otec Karla, se narodil se 2. listopadu 1872 v Kobylnici na Kutnohorsku. Byla to oblast známá výrobou cukru a v okolí fungovalo cukrovarů hned několik – v Ovčárech, Vrdech nebo v Kutné Hoře, kde dodnes stojí známý Tellerův cukrovar. A v některém z nich se Josef Tatíček pravděpodobně vyučil řemeslu cukrovarníka, tedy vařiče cukru, což byla poměrně odborná práce.

S tím však bylo spojené také cestování za prací a Josef Tatíček s celou rodinou několikrát změnil místo. Šel zkrátka vždy do cukrovaru, kde ho bylo potřeba. Při štaci ve Skřivanech u Nového Bydžova se jim s manželkou Růženou narodil v roce 1898 první syn Josef. Bratříčka dostal o šest let později, to už však byla rodina Tatíčkova úplně jinde. Malý Karel přišel na svět 12. prosince 1904 ve vesnici Chyby u Bílska v Těšínském Slezsku, tehdejší součásti rakouskouherské monarchie. Dnes je Bielsko-Biala součástí Polska a cukrovar dodnes žije alespoň v názvu zdejšího fotbalového klubu RKS Cukrownik Chybie.

Do Olomouce se Tatíčkovi přestěhovali na jaře 1909, tedy v Karlových čtyřech a půl letech. Zatímco pro něj se hanácká metropole stala osudovým místem, jeho rodiče sem zamířili na další štaci, když je přilákala práce v hejčínském cukrovaru. Tedy přesněji Hatscheiner Zucker, Spiritus und Presshefe Fabrik der Brüder A. & H. May, tedy hejčínské továrny na cukr, líh a droždí bratří Abrahama a Hermanna Mayů. Usadili se v domě v těsném sousedství cukrovaru na Dolní Hejčínské 21/46. Nad vchodem měl a dodnes stále má nepřehlédnutelné domovní znamení, proto se mu říká Dům U černého orla. Býval zde zavedený hostinec stejného jména, ještě v roce 1907 tu adresář města Olomouce uvádí hostinského Jaroslava Hudce. Krátce na to musel být zrušen, když se sem o dva roky později nastěhovala rodina Tatíčků a s ní i několik dalších. Celý dům patřil k cukrovaru a sloužil k bydlení jeho zaměstnanců, Tatíčkovi obývali byt číslo 12.

Dětí muselo být v okolí dost a dost. Hejčín tehdy tvořilo několik ulic, včetně dělnické kolonie na náměstí Mrštíků. Dá se předpokládat, že početné rodiny tu nebyly nic zvláštního.

„Sešlo se nás asi sedm“

Malý Karel šel stejně jako jeho starší bratr do učení na obchodníka. A ve volném čase podnikal s kamarády všechno to, co každý správný kluk dělá. Nápad založit fotbalový oddíl prý dostali při koupání v mlýnském náhonu u bývalé hejčínské elektrárny. „Bylo to ke konci léta roku 1919, kdy si několik 15 až 16letých hejčínských kluků usmyslilo založit vlastní footballovou XI. Jako velcí fanoušci a nadšenci SK Olomouc, chtěli jsme si rovněž začutat a hrát tu milovanou kopanou ve vlastním prostředí,“ vzpomínal na začátky Karel Tatíček v knize 20 let hanáckého sportu.

První schůzku svolali začátkem září roku 1919 u váhy cukrovaru. „Sešlo se nás asi sedm. Bylo to málo, ale stačilo to k zásadnímu rozhodnutí, že totiž kopat budeme. Velkou část naší první schůzky zaměstnávala otázka, jaký si dáme název. Nešlo nám snad o nějaké honosné jméno, ale jako nerozumní hoši jsme se domnívali, že dáme-li si název SK, budeme nuceni pěstovat všechny druhy sportu, a my jsme měli přece zájem jen o kopanou. Konečně zvítězilo rozhodnutí FK Hejčín,“ popisuje Tatíček úsměvné začátky, které ale provázely také různé trampoty. Neměli dresy ani kopačky, tak hráli ve skautských košilích a v botách, jaké kdo měl. Na vlastní hřiště mohli zapomenout, a tak chodili denně trénovat dva kilometry na louku u Envelopy. První zápas proti studentské jedenáctce dopadl neslavně, porážkou 1:19, k níž přispělo také brzké zranění brankáře Antonína Eliáše. Dalšími hráči tohoto památného zápasu byli Antonín Vidlař, Vladimír Dospiva, Rudolf Šoustal, Josef Horák, František Cikryt, Josef Španer, J. Herrmann, bratří Křížové a Karel Tatíček. Drtivá prohra je nijak neodradila, brzy následovala další utkání a po sloučení s truc klubem Hejčínskou XI také změna názvu. Odteď už na mnoho dalších let jen: SK Hejčín. Hráčů přibývalo, všechny organizační záležitosti však vykonával jen sám Karel Tatíček. Víc než na trávníku se prosadil jako obětavý a schopný funkcionář.

Karel Tatíček - třetí zprava

Peníze na činnost si museli kluci obstarat sami. Každý nápad byl dobrý, na dnešní dobu vyznívá úsměvně krátká zpráva z deníku Pozor z léta roku 1925: „SK Hejčín pořádá zítra o čtvrté odpolední Trakařové závody na silnici křelovské za kasárnami na Šibeníku. Trať 750 metrů. Dosud přihlášeno 15 závodníků. První tři vítězové obdrží ceny. Přihlášky do neděle 5. července přijímá jednatel Karel Tatíček, Hejčín 21.“

Známá je také historka o prvním mecenáši Aloisi Trefilovi , členovi československých legionářů, kteří se dva roky probíjeli napříč celým Ruskem domů. Po návratu také on, hejčínský rodák, sokol a povoláním hudebník dostal státní odměnu, z níž zakoupil klubu první skutečné dresy. Aby se tolik nešpinily, měly černou barvu s bílými límečky a manžetami. Od té doby vyznával SK Hejčín černou a bílou barvu, později v podobě svislých pruhů a ještě později po přejmenování na Sigmu se do jejího znaku promítl jako černá hvězda.

Galanterie i kůže

To vše jsou vzpomínky pamětníků, které naštěstí pro další generace zaznamenaly almanachy a ročenky. Co z nich však vyčíst nelze, jsou další osudy Karla Tatíčka. I když také nám toho trochu naznačily. Třeba že v roce 1925 ještě Karel Tatíček stále bydlel v Hejčíně v domě U Černého orla. Vyučil se obchodníkem a začínal jako praktikant jedné z olomouckých galanterií. Pak se stal obchodním příručím u firmy Karel Kraus a obchodu se držel i dál. V dubnu roku 1930 si nechal v novinách slavnostně otisknout upozornění o otevření vlastního podniku. „Dovoluji si oznámiti, že jsem otevřel v Olomouci, ve Třídě českých legií 12 (novostavba pana stavitele Svobody, blíže paláce Čechoslavie; dnešní Masarykova – pozn. aut.) nový obchod pod firmou Karel Tatíček, obchod zbožím galanterním, krátkým a pleteným. Ujišťuji vzornou obsluhou a prosím o hojnou ctěnou přízeň. S veškerou úctou Karel Tatíček,“ hlásal místní tisk v inzertní části.

Ani vlastní podnik nezměnil nic na usilovné práci Tatíčka pro SK Hejčín. Během doby se také několikrát stěhoval, jak dokládají policejní ohlašovací listy z různých let a také různé zprávy z tisku. V březnu 1927 krátce bydlel v Gabelsbergerově ulici (v místech dnešní Dukelské ulice – pozn. aut.), už za tři měsíce se však stěhoval zpět za rodiči na Bělidla na adresu Roháče z Dubé 13. Od roku 1930 bydleli na Selském náměstí 7 ve Chválkovicích a v roce 1942 se přestěhoval na Denisovu 47, kde si otevřel novou živnost Kůže a obuvnické přípravy Karel Tatíček.

Hokejový brankář

V prvních letech existence SK Hejčín zařizoval veškeré povinnosti kolem chodu klubu Karel Tatíček sám. Později v letech 1922 a 1923 měl jako předseda k ruce sekretáře a v další éře pak také sám pomáhal v této pozici až do roku 1931. V klubu však působil i v jiných rolích, známá je jeho fotka v dresu z roku 1929 při slavnostním fotbalovém utkání k desátému výročí založení klubu. Více však převážila jeho činnost funkcionářská a brzy se stal součástí také Hanácké župy fotbalové, v roce 1929 v dorostenecké komisi, o tři roky později v protestní a hrací komisi, což bylo ocenění i pro celý oddíl. V prosinci roku 1931 byl Tatíček v SK Hejčín jedním z iniciátorů založení hokejového mužstva, sám se postavil do branky a také se stal jeho sekretářem. První soutěžní hokejové utkání SK Hejčín ve II. třídě proti SK Viktoria Přerov skončilo remízou 1:1.

Dne 26. března 1934 rozbouřila sportovní dění v Olomouci zpráva, že byl Karel Tatíček na výborové schůzi vyloučen z SK Hejčín na podkladě paragrafu 11 klubových stanov. Tehdejší stanovy se nepodařilo uchovat, pravděpodobně se však jednalo o vyplácení odměn hráčům. To se sice dělo i v jiných oddílech, ale tato praxe šla proti přísně amatérskému pojetí tehdejší kopané. Svou roli v tom jistě sehrála přetrvávající hospodářská krize, která doléhala i na fotbal. Hráči, kteří mohli v některém z bohatších oddílů dosáhnout na odměnu nebo zaměstnání, přestávali mít zábrany změnit dres. Klubismus tváří v tvář ekonomické nouzi musel stranou, bez ohledu na to, že podle tehdejšího tisku začínaly odměny hráčům v SK Hejčín na 200 korunách měsíčně. To vše zřejmě stálo za vyloučením Karla Tatíčka a trvalo jedenáct měsíců a několik společných schůzek, než se v únoru 1935 obě strany usmířily a Hejčín přijal svého zakladatele zpět do svých řad.

Karel Tatíček na schůzi SK Hejčín (1929) - spodní řada, třetí zprava

Úspěšný funkcionář a konec

Ve válečných a poválečných letech působil Tatíček i na dalších pozicích v rámci olomouckého sportu. V srpnu 1941 byl zvolen do technické komise fotbalového odboru ČSS Olomouc. Od roku 1943 byl minimálně tři léta sekretářem Hanácké župy hokejové. V roce 1946 byl také kooptován do výboru Družstva zimního stadionu, které usilovalo o vybudování umělé ledové plochy v Olomouci. Poslední zmínka o Tatíčkové sportovním a funkcionářském působení pochází z ledna 1948, kdy byl zvolen předsedou SK Hodolany. Patrně zde pobyl jen krátce, protože v kronikách tohoto nejstaršího olomouckého fotbalového oddílu jeho jméno nezanechalo výraznou stopu. Ostatně jen o pár týdnů později přišel únorový komunistický převrat, který přeoral celou společnost a Tatíčkův život také. Ještě začátkem ledna 1949 děkoval svým zákazníkům za důvěru a přízeň ze stránek Lidových novin, ale už o měsíc mu velkoobchod s kůžemi znárodnili. V obchodě zůstal i nadále, jen z podnikatele se stal zástupcem vedoucího obchodu v národním podniku. A s provozovnou v Denisově ulici přišel také o bydlení, takže se musel přestěhovat.

Jeho poslední adresou byla od roku 1951 třída 28. října 3, tedy naproti tehdejšímu obchodnímu domu ASO společnosti Ander a syn Olomouc. Až mnohem později na jeho místě vyrostl Prior, dnes upravený do obchodní galerie Moritz. Na této adrese, která se nachází sotva pět minut od současného fotbalového Androva stadionu, prožil Karel Tatíček čtvrtstoletí. Ve sportovním prostředí se po něm slehla zem, i když mu podřídil celý svůj život od necelých šestnácti let, ze dne na den z něj zmizel. Nejspíš nebyl pohodlný novému režimu. Chodil se však alespoň dívat na zápasy klubu, který založil?

„Pamatuji si, že o sport se zajímal stále,“ noří se do vzpomínek Mario Wiedermann, prasynovec Karla Tatíčka. „Ale jestli na fotbal chodil, to potvrdit nebo vyvrátit nedokážu. Mohu však říct, že v domě na 28. října měl velice prosté bydlení. Byl to pavlačový byt, jeden menší pokoj a u něj ještě menší komůrka jako kuchyně. Voda byla venku na pavlači. Také si pamatuji, jak k nám prastrýc chodil pravidelně na návštěvy, ale že založil SK Hejčín, ze kterého se později stala Sigma, to jsem se dozvěděl až mnohem později,“ vypráví Wiedermann.

Fotbalové rozpravy

Karel Tatíček zemřel 21. března roku 1976 v Moravském Berouně, když poslední týdny svého života patrně prožil ve zdejším léčebném ústavu. Bylo mu 71 let a o jeho smrti vyšel jen jeden řádek ve Stráži lidu v rubrice o pohřbech. Žádné nekrology ani jiné pocty. I když bezmála třicet let usiloval o pozvednutí sportu v Olomouci, odešel zapomenutý a jako starý mládenec.

Místo posledního odpočinku Karla Tatíčka se nachází na ústředním olomouckém hřbitově nedaleko hrobky Josefa Andera, mecenáše olomouckého fotbalu, který postavil stadion sice původně pro jiný klub, SK Olomouc ASO, ale už mnoho let na něm hraje Sigma. Oba hroby dělí jen pár desítek metrů, a když se postavíte na správné místo, zjistíte, že z jednoho je vidět na druhý. Věříte-li, že smrtí nic nekončí, můžete si představovat, že si oba velikáni olomouckého fotbalu po nocích vyprávějí, jak to Hanáci na trávníku Androva stadionu válí.

Autor: Miloslav Jančík

Poděkování

Žádný text by nevznikl bez přispění milovníka historie Tomáše Adlera, kterému velmi děkuji za pomoc.

Použité zdroje

Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc

Státní okresní archiv Olomouc

Almanach k 60. výročí TJ Sigma Závody těžkého strojírenství v Olomouci

20 let hanáckého sportu

archiv SK Sigma Olomouc