Během podzimní části sezóny byl Štěpán Langer nejlepším střelcem B-týmu ve F:NL, když nastřílel pět gólů. V závěru roku ještě pokračuje v áčku a znovu sbírá i minutky v první lize. V minulosti už si podobnou pozici prožil, v rozletu ale talentovaného záložníka zabrzdily tajemné zdravotní potíže. Zhruba před rokem dokonce uslyšel od lékařů i doporučení skončit s vrcholovým fotbalem. „S tím jsem se ale odmítl smířit,“ usmívá se třiadvacetiletý Langer, který po roce a půl znovu klepe na dveře A-týmu.

Jak hodnotíš podzim béčka ve F:NL?

„Bylo to trochu jako na houpačce. Hráli jsme dobře, ale výsledky nepřicházely. Taky jsme dostali pár přídělů, ale zase jsme se z toho dokázali zvednout. Důležité pro nás bylo, že jsme poslední zápas v Brně zvládli vítězně. Bylo to se silným soupeřem, po dobrém výkonu, takže to byla podařená tečka za podzimem a vylepšilo to celkové hodnocení.“

Ty sám jsi patřil k tahounům béčka, nastřílel jsi pět gólů.

„Osobně jsem se snažil odehrát každý zápas co nejlíp jak do ofenzivy, tak do defenzivy. Góly jsou potom jenom plus a jsem rád, že jsem mohl týmu přispět. Myslím, že podzim byl docela dobrý. Na druhou stranu bych si přál a představoval, aby to i z mojí strany bylo ještě lepší. Já osobně jsem hlavně rád, že můžu zase hrát. Bylo to minulý rok v prosinci, kdy mi doktorka po vyšetření doporučila kvůli zdravotním problémům skončit s fotbalem.“

Branek asi mohlo být víc, už jen když si člověk vezme neproměněné penalty.

„Stoprocentně jich mohlo být víc. Skoro v každém zápase jsem se dostal do nějaké šance. I v průběhu podzimu jsme se o tom bavili, že jsem mohl mít daleko víc gólů. Nejhorší to asi bylo v zápase s Líšní, kdy jsem nedal za stavu 0:0 penaltu a za deset minut jsme dostali gól a prohráli. To jsem si hodně vyčítal a sám k sobě promlouval. Zároveň jsem se ale snažil nepřenášet do dalších zápasů. Věřil jsem, že týmu dokážu pomoct.“

Co se penalt týká, patřil jsi vždycky ke spolehlivým exekutorům, je to tak?

„Měl jsem to vždycky nacvičené a kopal to v podstatě pořád stejně. Ve třetí lize jsem dával pravidelně, ale i tam se mi stalo, že jsem jednu nedal a jednu jsem musel dorážet až napodruhé. Penalty jsou zvláštní disciplína. Já si na ně vždycky věřil. Když ale přišla ta první ve druhé lize proti Prostějovu, tak jsem to chtěl udělat stejně jako předtím, ale bohužel jsem přestřelil. Tak jsem to změnil, dvě jsem dal, ale proti Líšni se mi klasicky střetly myšlenky, čekal jsem do poslední chvíle a pak to tak dopadlo. Musel jsem se vrátit ke svému starému stylu.“

Na druhou stranu ses nikdy nebál vzít na sebe zodpovědnost. Souvisí to s tvým přirozeným lídrovstvím a pozicí v mužstvu?

„Chtěl jsem určitě ukázat, že to byla jen chyba a chtěl jsem to napravit. V Opavě jsem si to vzal a nakonec jsme tam vyhráli 2:1, což byla naše první výhra. Pro tým to bylo důležité. I pro mou hlavu to bylo uklidňující.“

Jak se ti hraje v béčku, kde se často mění sestava a chodí tam kluci z áčka? Je to specifické?

„Myslím, že je to trochu odlišné od klasického týmu. Dokážu to porovnat, protože jsem zažil třeba hostování v Prostějově. Zároveň hlavně v tomto roce to zase tolik nevnímáme. Z áčka chodí tak dva nebo tři kluci a většinou taky mladší. Měli jsme super partu, trenér Janotka to skvěle stmelil a cítili jsme se dobře. Rozumíme si v kabině i na hřišti, zároveň si umíme i vynadat.“

Dalším logickým krokem je trvalý průlom do áčka. Už před rokem a půl jsi měl velmi dobře našlápnuto, proč to zatím nevyšlo?

„Bylo to po postupové sezóně s béčkem, kdy se mi podařilo dát sedmnáct gólů ve třetí lize. To bylo super. Tenkrát jsme všechny válcovali. V závěru jsem se dostal i ke startům v první lize v áčku. Byl to můj splněný sen. Dostal jsem se i do přípravy s áčkem, kterou jsem měl solidní. Měl jsem odjet na soustředění, ale dva dny před odjezdem jsem si natrhl stehenní sval. Bylo to poměrně vážné poranění, takže léčení trvalo celkem dlouho. Dělal jsem vážně maximum pro návrat, a když už jsem byl skoro zpátky, tak přišel problém, který mě zastavil na hodně dlouho.“

O co šlo?

„Při zápase s Třincem za béčko se mi na konci poločasu zatočila hlava. Hned jsem věděl, že je něco špatně, že se něco stalo. Nedokážu to ale přesně popsat, protože jako bych vůbec nebyl v realitě. Dostával jsem do sebe magnézko a podobně, ale moc to nepomáhalo. Jak jsem byl po zranění nastartovaný k návratu, tak jsem se to snažil zlomit, trénoval jsem asi dalších deset dnů, až jsem nakonec odpadl a vůbec to nešlo dál.“

Podařilo se zjistit, co ti vlastně bylo?

„Je to složité a dodneška to vlastně nikdo na sto procent neví. Mohl to být následek covidu, který jsem možná přechodil, přitom jsem ani nevěděl, že ho mám. Ten stav se hlavně nelepšil, začalo mi pískat v uchu, pak jsem byl v nemocnici, dělali mi nejrůznější vyšetření, brali mi mozkomíšní mok, měl jsem podezření na boreliózu, ale pořád se nevědělo, co to je. Táhlo se to dál. Já jsem přitom chtěl pořád hrát. Odehrál jsem třeba zápas se Slavií za béčko, který jsme vyhráli 4:0, ale necítil jsem se vůbec dobře. Ve finále tím, jak jsem to pak hnal na sílu, tak jsem si nejspíš uškodil ještě víc. Po sezóně jsem si říkal, jak se uzdravím. A tam se právě stalo, že po jednom vyšetření mi paní doktorka řekla, že mi doporučila, ať skončím s fotbalem.“

To musela být velká rána.

„Jednoznačně byla. Ale já jsem se s tím odmítl smířit. Sám jsem zjišťoval nejrůznější věci a obvolával nejrůznější lidi. Teta od přítelkyně dělá alternativní medicínu. Nakonec jsem našel možnost léčby kyslíkem v hyperbarické komoře. Trvalo to nějakou dobu, ale postupně se to začalo zlepšovat a po nějakých dvou měsících jsem mohl být zpátky. Ke konci minulé sezony už jsem se zase začal cítit v pohodě.“

O to víc si asi člověk začne vážit toho, co má, když si projde něčím takovým, že?

„Stoprocentně. Vůbec nevím, jak bych to popsal slovy. Moji nejbližší by asi mohli vyprávět, jak jsem se trápil. Všichni se mi snažili pomoct, musím jim poděkovat za podporu. Bylo to opravdu těžké období, ale o to víc jsem teď šťastný, že tady vůbec v týmu můžu být a můžu zase hrát.“

Jaké jsou tvé nejbližší cíle?

„Samozřejmě se chci dostat áčka. Proto fotbal hraju. Celkově se chci dostat na nejvyšší možnou úroveň a být nejlepší možnou verzí sebe sama. Nikdy jsem nebyl ten, kdo se spokojí málem. Nejbližší cíl je ukázat trenérům i všem ostatním, že mám na to, abych hrál první ligu.“

V Karviné jsi naskočil na poslední minuty. Po konci sezony béčka pokračuješ s áčkem. Jak tu příležitost bereš?

„Určitě jako možnost se ukázat. Beru to jeden trénink za druhým a na každém se snažím být co nejlepší a ukázat, co ve mně je a splatit jejich důvěru.“